Stanice Paranoia

hodnoceno 148x (Seznam vlastníků)

Přeskoč, přelom, nevěř, zalez, uhoř!

Autor: Lomikar | 19.6.2012 | 23

Stanley seděl ve výslechové místnosti a ač zbrocený krví a špínou, jeho obličej vyzařoval naprostý klid. Trpělivě sledoval světlo lampy, která snad měla dopomoci vyšetřovatelům ve snaze proskenovat mu mozek. 

"Řekl jsem, všechno, co jsem věděl. Na celé stanici byla taková tma, že jsem se orientoval jen podle kabelů zavěšených na zdech a kovových ran. Už  jsem nechtěl mít nic společného s tím, co se tam událo a jediné, na co jsem se soustředil bylo dosáhnout k východu do únikového modulu. Bylo mi jedno, kde jsou ostatní, bylo mi jedno, co byla ta měkká věc, do které jsem občas šlápnul a jakmile se kolem mě cokoli šustlo, předstíral jsem neexistenci. Rád bych vám pomohl, pánové, ale obávám se, že nejsem voják ani hrdina, snažil jsem odtamtud jenom utéct, nikoli prozkoumat o co šlo. Jediné, co teď chci, je vidět zase svoji rodinu."

Vyšetřovatelé na sebe po chvíli kývli, zhasli onu dotěrnou lampu a odešli z místnosti. Stanley si pomalu posunul zpátky své nové chapadlo, které se mu tak tak vysunulo z rukávu.

Stanice Paranoia je mimořádně nevhodná turistická destinace, zejména pro rodiny s dětmi. Po opuštěných místnostech se prohání lidožravé krevety, vaši přátelé se mění v odporné, nicméně poměrně přítulné příšery a navíc je tu lezavo. Své se o tom dozví skupinka průzkumníků, kteří jsou sem vysláni vládou, aby zjistili, zdali za faktem, že ze stanice nedostali již nějakou dobu kloudné slovo, nestojí něco více než jen trucovitost posádky. Nebezpečí, jak to tak bývá, drasticky podcenili a v průzkumném týmu je to samý intelektuál a umělec, který neumí podržet bouchačku bez toho, aby si vystřelil oko. Naštěstí každý má svého domestikovaného androida, který obstarává případnou palebnou podporu. Ovšem nebezpečí nebude útočit jen v tupých vlnách valících se nepřátel, má i daleko romantičtější nádech a ty postavy, které znají kultovní horor Věc, se budou v situaci orientovat postatně lépe. Pokud se totiž někdo z postav infikuje mimozemským virem, na kráse mu to nikterak neubere, vypadá úplně stejně jako předtím. Pokud se ovšem naskytne příležitost, může k vám nakažený kolega laškovně přiskočit, čímž nastane scéna, kterou těžko identifikuje každý, kdo nebyl na zabijačce hrocha a simsala bim, z dalšího člena výpravy je emzák. Nechte potom takhle spolu muchlovat pár členů posádky a ocitnete se v situaci, že nebudete věřit ani tchýni, že přijede na víkend. 

Tolik k úvodu a nyní si shrňme, co nám vlastně tajemná plechová krabička s neholeným slepcem na obalu může nabídnout. Ve Stanici Paranoia se hráči stanou členy týmu, kteří jsou vysláni, aby zjistili rozsah průseru na jedné výzkumné stanici a případně ho neutralizovali. Každý z hráčů je vybaven svojí postavou a s ní spojeným androidem. Jak člověk, tak android mají svoji kartu i žetonek, se kterým se budou potulovat po herní mapě. A hráči tedy každý hrají prakticky za dvě postavy až na dvě výjimky: člověk a zbraně jsou nekompatibilní, tím pádem člověk nemůže střílet, v čemž pro změnu androidi vynikají. Těm je zase nad jejich síly vylévání benzínu na zdroj všecho zlého a uslintaného, tedy nedokáží zničit hnízdo parazitů, což je cílem hry za ty hodné. Ale popořadě.

Zloduši se pohybují ve hře ve dvou formách - za prvé jako smradlaví hnusní a vícenozí "kreveťáci" (osobně překřtěni, neberte si ze mě příklad, děti), které vyvoláváte na stanici pomocí opakovaného prohledávání místností či průchodem specifických lokací a za druhé případně vy či vaši přátelé. Jeden z hráčů je totiž za emzáka už při nástupu do stanice (nejspíše důsledek kombinace špatné výchovy, mormonského vyznání a tofu), což pochopitelně nikdo jiný neví a jeho úkolem je konvertovat všechny ostatní členy posádky na svou stranu barikády. Osobně jsem byl zvědavý, jak si s tímto úkolem tvůrci poradí a byl jsem příjemně překvapen. Na začátku hry totiž startujete s pěti kartama na ruce, z nichž dvě sou náhodně vybrané předměty a tři takzvané karty nákazy. Pokud se sejdete s nějakým spoluhráčem ve stejné místnosti (stačí jí jenom projít), vyměníte si spolu povinně navzájem jednu z karet, čímž si můžete navzájem pomoci, když si věnujete karty, které vám například léčí životy, ovšem hostitel má možnost takto podsunout hráči kartu nákazy. Ten ji může ignorovat v případě, že jeho karta předaná onomu hráči je kanistr s benzínem (mimozemšťané jsou totiž silní příznivci ekopaliv a na benzin jsou vyloženě alergičtí - obzvlášť, kdož jim hoří na tykadlech a tak). Hráč tak samozřejmě ví, že dotyčný je infikován a pravidla mu dokonce umožňují tuto informaci naprášit ostatním hráčům. Ovšem stejně tak ji může dotyčný popřít či dokonce začít řvát, že onen spoluhráč je emzák dříve, než se chudák hráč za člověka stačí nadechnout. A pak se v tom vyznejte.

Předávání karet je mezi hráči právě poměrně důležité, protože zejména v druhé polovině hry začíná být situace dosti krušná a každému teče do bot něco jiného. Stanice se začíná stávat vyloženě nehostinnou díky armádám kreveťáků, kteří brázdí její chodby, dost dobře už nestíháte hlídat, který ze spoluhráčů si nad hrou podezřele uslintl a vaše životy začínají být poněkud pokleslé (životy máte čtyři za každou postavu a pokud klesnou na polovinu, sníží se vám i počet akčních tahů). Je nutné tedy mezi sebou směňovat lékárny, případně střelivo či barely s benzínem, které jsou životně důležité nejen kvůli tomu, že s nimi dokážete odpálkovat vlezlého emzáka, ale jejich trojnásobný počet je třeba k uspořádání vatry ve hnízdě zoidbergů, tedy k výhře za lidskou rasu. 

Moudří se již možná pozastavili nad tím, že může ve hře nastat takový nešvar a to, že můžou být všichni nakažení, ale hrají na sebe divadýlko tak účinně, že to není možné samo od sebe zjistit. K tomu slouží lokace "terminálu". Terminál je počítač, který jako jednu z akcí vyvolá tepelný scanner. Pomocí toho se dá zjistit, kolik hráčů je ještě na straně lidí a kolika již raší klepeto. Samozřejmě ale bez konkrétního určení kdo je kdo.

Stanice nemá předem daný herní plán, ale sestavujete ji během hry z různých dílů místností, které samozřejmě musejí vždy navazovat vchody a východy. Téměř každá z místností hráčům při návštěvě umožňuje provést nějakou akci s ní spjatou, přičemž nejčastější je prohledávání. Při prohledávání si berete kartu/y z balíčku předmětů, ovšem jakmile tak učiníte, každé další šmějdění zde vyvolá příšerku, která vám půjde po koulích, krku, vyberte si, co je vám přednější. Mnoho místností dominuje bezpečnostními dvěřmi, což ve překladu znamená, že k jejich procházení je nutno vlastnit buď předmět bezpečnostní kartu nebo je otevřít vzdáleně z terminálu (což může udělat jak vaše druhá postava, tak cizí hráč). Právě stavba stanice v sobě skrývá velký potenciál pro herní taktizování. Například já, který od přirozenosti nevěřím ani svému hrnku na kafe si rád stavím své křídlo stanice oddělené od zbytku bezpečnostními dveřmi a tam se snažím nenápadně rozbíhat svoji agendu bez toho, aby na mě ostatní hráči zkoušeli jejich trapné finty. 

Určitým problémem Stanice Paranoia je její náročnost na hráče. Osobně jsem si ji pořizoval jako takový jednoduchý filler a la Escape from the Aliens in outer Space, ovšem vyklubal se s ní celkem macek, ve kterém nehráči ze začátku často dosti matou a nelehko se orientují. Což může být ovšem jen osobní pocit - právě díky podcenění této hry jsem nechal naučit a vysvětlovat pravidla nadšenou nehráčku a to nebyl nejlepší nápad, se vší úctou k jejím verbálním schopnostem. Nicméně stále má hra poměrně bohaté mechanismy, na kterých jde vidět nelehké testování. Navíc, kdo umí dobře zpracovat pravidla, ten zas nemusí být schopen dost dobře blufovat. Napjatá atmosféra během hraní jenom napomáhá cukajícím koutkům hráčů a věřte, že v půlce hry vám již přijde podezřelé, že se jeden z přísedících ráno neučesal. V napjaté poslední třetině hry jsem dokonce jednou zažil, že se spoluhráč neudržel a při decentním předání mé karty nákazy do jeho itineráře na mě přes stůl vyhrknul "Ty hajzle!" a veškerá moje předchozí snaha byla... v hajzlu. 

Druhým drobným negativem mi přijde fakt, že pokud se nakazíte, tak logicky nekončíte hru, ale jdete po krku dosavadním kamarádům. Tenhle zvrat ve vašich cílech se ovšem těžko zpracovává a ačkoli můžete tedy stále vyhrát za mimozemšťany, stejně si budete připadat jako poražený, protože jste nebyli schopni zabránit svému infikování. S tímto jsme se shodli s většinou hráčů.  

Stanice Paranoia je tvrdá a nehostinná hra pro hráče, kteří nemají problém si najít nový protějšek v případě, že by se jejich idylický vztah během hry fatálně narušil. Pro hráče, kteří se dokáží tvářit pořád stejně i pokud je vehementně mlátíte pánvičkou po hlavě. Pro hráče, kteří dokáží ocenit dvoutunovou dávku atmosféry, nedůvěry, hororu a vzájemné nevraživosti. Za cenu vskutku nekřesťansky příznivou a v české lokalizace. Jednoznačně palec nahoru. 

Závěrem bych rád věnoval řádek naší kamarádce "nadšené nehráčce" a milovnici této hry, která minulý týden podlehla zákeřné leukemii. Věřím, že až se zase jednou všichni sejdeme, ať to bude kdekoli, bude už hra připravená, karty zamíchané a víno nalité.