Scythe

hodnoceno 938x (Seznam vlastníků)

Scythe, zápisek druhý

Autor: tommyspeedman | 3 hodiny 0 minut | 20.1.2018 | 4

Hra: Scythe

Hráči: tommyspeedman a 4 neregistrovaní

"Co czujesz, Wojtek?" znejistěla Anna... Wojtek se zastavil a větřil. "Dalej, musimy iść dalej." naléhala.

Anna a Wojtek byli už jen kousek od té temné, hluboké jeskyně, kterou objevili minulý měsíc. Teď byla ráda, že o ní ví. Možná to bude její jediná záchrana. Přesto se jejímu medvědímu příteli něco nezdálo. Anna pokračovala dál, když v tom to také uviděla. Dvě žluté oči zářící ze tmy. A vedle nich další...

Ve válce existují rozhodnutí špatná a nebo ještě horší. Ještě na začátku minulého měsíce bylo vše ideální. Pak si ale Polanské vojenské vedení v tomto kraji předvolalo Annu, jakožto velitelku místních sborů, k projednání nové strategie. Tu stanovil nějaký neznámý generál, který dostal tuto oblast nově na starost. Marně se mu Anna snažila vysvětlit úskalí a poukázat na trhliny v jeho plánu. Strategie, které mu vyšly jinde mu nevyjdou v tomto kraji... On však neposlouchal. Opájel se vlastní dokonalostí a rozhodností. Annou pohrdal. "Velitel nemá být v přední linii, ale v hlavním štábu. Má určovat pravidla bitev a ne se s nějakým chlupatým zvířetem vystavovat nepříteli na odiv. A rozhodně nemá provádět rádoby hrdinské skutky." Konec diskuze.

Respekt obyčejných vojáků a pevné přátelství s Wojtkem by Anna nikdy v nějakém zapadlém velitelském stanu nezískala... Ale tam venku... Venku, v bojové linii. Tam vznikají ta nejpevnější lidská pouta. Špatná rozhodnutí vedla k tomu, že nyní mechy Rusvětského svazu pochodují k jejich táboru. Cestu si klestí děsivými plamenomety a ohromnými mechanickými kosami. Na každého Polanského mecha připadají minimálně dva nebo tři Rusvětští. Velitelství vsázelo v této oblasti na nové technologie. Ale k čemu jsou nejvýkonnější děla když mechové, kteří je nesou, jsou díky tomu méně pohybliví a v hustě zalesněných oblastech - jako je tato - špatně manévrují. Našich jednotek je málo a vázne zásobování. Copak to nikdo jiný nechápe?

Anna hleděla do tmy jeskyně. Z ní pomalu vyšla postava v dlouhém tmavém plášti. Gunter. Tentokrát však vypadal jinak. Plášť měl potrhaný. Jeho pneumatický nůž, jež nosil připevněný na ruce, byl v půli zlomený. Vlk Tag, který kráčel vedle něho, měl na boku zaschlou krev. Těžko určit, zda byla jeho vlastní. Saská říše zasadila v posledních měsících Polanské republice několik tvrdých úderů. V posledních dnech však jako kdyby se po tomto nepříteli zem slehla. Co má Gunter v plánu? Zastavil se pár metrů od ní. Hleděl jí do očí. Pak řekl jediné slovo: "Allianz?"

Spojenectví? Ten který ještě nedávno zabral Polanské rudné doly a vyhnal několik stovek rodin z jejich domovů chce teď být spojenec? Anna to prvních pár vteřin vůbec nechápala. Nebylo zvykem, aby kdokoliv z válčících mocností nabídl jiné spojenectví. Ale pak ji vytanula na mysl ještě více znepokojující myšlenka. Jestli chce Gunter spojenectví tak to znamená jen jediné. Rusvětský svaz je na tom ještě lépe než by si kdy představovala i v těch nejděsivějších snech.

A tak se stalo, že proti Rusvětským mechům vyrazili dva nečekaní spojenci. Menší a rychlejší Saské mechy připravovaly cestu pro pomalejší, ale silněji vyzbrojené Polanské obrněnce. Společně snad mají naději na úspěch... Jenže tahle naděje byla až příliš hezká než aby se mohla stát realitou. Zprvu se bitva zdála být vyrovnaná a dokonce se zdálo, že přichází zvrat a že Rusvětské jednotky ustupují. Pak ale přišel pro Annu ještě větší šok, než který ji připravil Gunter. Z levého křídla začaly do Saských mechů náhle a naprosto nečekaně bušit děla Severského království. Snad v tu samou chvíli udeřili mechové Krymského chanátu na nechráněné mechy Polanie. Je tohle ještě realita? Nebo už je to jen výplod něčí fantazie. Ale nakonec proč ne. Když se dva národy na zlomek času spojí tak proč by to samé nemohli udělat zbývající tři? A tak narazila nepraděpodobná aliance na ještě nepravděpodobnější. Jistě, velice brzy stejně obrátí i oni tři zbraně proti sobě navzájem. Továrna je příliš lákavá na to, než aby se o ní někdo s kýmkoliv dělil. Ale do té doby - proč se nezbavit dvou oponentů společně... Poslední mech Saské říše právě vzplanul a ohromný sloupec tmavého dýmu se vznesl k šedému nebi. Druhý ze zbývajících mechů Polanské republiky se kácel k zemi. Gunter zmizel. A ani Anně nezbývalo nic jiného. Je konec, tahle bitva je již ztracená.

Příběh výše opět trochu poeticky popisuje naši další hru. I tentokrát jsme se sešli v 5 lidech. Po rozlosování frakcí na mě zbyly, stejně jako v minulé hře, bílé figurky Polanské republiky. A shodou okolností na mě vyšla stejná deska hráče jako v minulé hře - Zemědělská s velice levným vylepšením...

Říká se, že když dva dělají totéž, není to totéž. To samé platí i pro opakované uplatňování "vítězných" strategií. Jak jsem uvedl výše - měl jsem stejné startovní podmínky jako minule. A tak jsem naivně myslel, že nebude jednodušší cesta k cíli, než ze začátku použít stejnou strategii jako minule. A tím si zajistit vítězství. Ach jak jsem se mýlil :-)

Na začátku hry jsem tedy volil jako první akci Obchod (na rozdíl od Pohybu, který zvolili všichni ostatní) a nakoupil ropu pro platbu vylepšení v příštím tahu. Tuhle strategii střídání nákupu a postupného vylepšování jsem se rozhodl udržet co nejdéle. Tím budou pak ostatní akce levnější a celkově to přinese budoucí profit. V minulé hře byla tato strategie ideální, protože se všichni hráči dlouho rozkoukávali, než se vydali ven ze svého domovského ostrova. Mým cílem bylo, stejně jako v minulé hře, využít stavby dolu abych se mohl dostat co nejblíže k Továrně. A ideálně ji opět jako první obsadit. Vtip je v tom, že jedna hra stačí, aby už člověk nebyl žádné ořezávátko. Moji protihráči tak začali expandovat mnohem rychleji než já. To bylo najednou překvápko.

Výše uvedenou strategií jsem se tedy ve skutečnosti hodně zbrzdil. Druhá chyba bylo podcenění nasazení mechů. Pohyb je pomalý. A tak než jsem se rozkoukal začaly žetony setkání, na které jsem  měl v plánu se zaměřit, podezřele rychle mizet. Můj původní plán byl samozřejmě využít naplno výhody své frakce a pokusit se získat co nejvíce žetonů těchto setkání. Začal jsem tedy lehce panikařit. U prvního žetonu setkání na domovském ostrově jsem pak již tradičně zapomněl možnost frakce vůbec využít a odměnu jsem si vzal jednu. Karty úkolů byly pro mě v této hře v podstatě neřešitelné, takže jejich plnění jsem odložil. Tou dobou už ostatní hráči vesele sbírali setkání a mě tak nějak došlo, že bez mechů a rychlejšího pohybu to nepůjde.

Rusvěti, mezitím co jsem přešlapoval na místě, nasadili prvního mecha. A samozřejmě toho s bonusem Sovět. To je neuvěřitelná výhoda oproti ostatním. Než tedy mohl kdokoliv cokoliv udělat vlála nad branou Továrny rudá zástava. Rychlá expanze ostatních hráčů probíhala i nadále a než jsem se dostal k nasazení prvního mecha, ostatní frakce už jednoho či dva na herním plánu měli. Tohle bylo další místo kde jsem trochu zpanikařil. Nicméně suroviny jsem měl připravené, zbývalo jen vybrat mecha. Rychlost nebo Potápění? Moje zaslepenost žetony setkání rozhodla - mecha s bonusem Potápění. Jenže než jsem díky pomalému pohybu mohl vůbec nasměrovat svoji hrdinku na vyhlídnutý žeton setkání tak byl pryč. Další panika.

Severské království už od začátku díky výhodě své frakce rozmisťovalo dělníky do volných území. A tak jsem se rozhodl, že taky pošlu svoje dělníky vstříc dobrodružství. Ze svého domovského ostrova jsem je díky dolu přesunul na políčko hor s tunelem. Podařio se mi nashromáždit tam 5 dělníků. To byla skvělá příležitost jak konečně rychle natěžit stále chybějící železo na stavbu dalších mechů. A skutečně. V dalším kole jsem v euforii vyprodukoval 5 surovin. V hlavě jsem si sumíroval ďábelský plán na extrémně rychlou produkci zbývajících mechů a jejich rozmístění na herním plánu. Ostatní hráči byli od mých dělníků daleko, takže jsem se uklidňoval pocitem bezpečí, že než by se ke mě někdo dostal, bude už na políčku s dělníky obraný mech. Škoda jen, že jsem si nějak v tu chvíli neuvědomil, že stojím na políčku s tunelem. Saský mech s úsměvem (fakt, i ta figurka se normálně smála) vyhnal mých pět dělníků na domovskou základnu. Suroviny si Saský hráč spokojeně zabral a mě zbyly tak jen oči pro pláč. Taková strategická chyba se mi už dlouho nestala (naposledy asi tak před 12 minutami při volbě mecha). Co teď?

Krymský chanát postupoval trochu pomaleji než ostatní takže Sasové a především Rusvěti měli trochu víc místa na rozmach. Nejlépe toho využili Rusvěti. Karta továrny červeným jednotkám dávala potřebnou rychlost a možnost hrát stále stejnou akci díky výhodě frakce rudou mašinérii jen posilovala. Moje Polanská republika byla v troskách a já moc nevěděl co dál. Na políčku vítězných hvězd jsem měl na pár místech slušně nakročeno, ale prakticky jsem neměl nic. A Rusvěti právě umístili 4 hvězdu. Těsně za nimi Severské království a Saská říše. Co teď?

A pak najednou Saský hráč překvapil. Otevřeně mi nabídl spojenectví. Ten, který mi zabral množství surovin, mi teď nabízí spojenecví? Hmm... Ale nejprve budu upřímný - do téhle hry se aliance moc nehodí. Třeba taková Hra o trůny je na aliancích prakticky založená, ale ve Scythe to není úplně ono. Jenže když víte, že prohráváte na celé čáře, tak jde všechno stranou. A člověk tak začne hledat skulinky a cestičky všude možně (taky se tomu říká "kopat kolem sebe" nebo oblíbenější "neumět prohrávat"). Bylo jasné, že já už v téhle hře asi nevyhraji, ale dopomoci k vítězství Saské říši bych snad nějak mohl. A tak jsem souhlasil. Společně jsme se tedy odebrali stranou abychom prodiskutovali taktiku. Saský hráč má našlápnuto ke čtvrté hvězdě, takže jsme se na její získání zaměřili. Moje jednotky vyklidili potřebný prostor a náš plán se začal dařit.

Rusvěti však pracovali rychle. Za chvíli se jim podařilo získat pátou hvězdu a hrozilo, že by mohli v následujícím tahu získat šestou. Pokud jsme tomu chtěli zabránit, musíme rychle Saskému hráči opatřit dvě hvězdy. Ale kde... Opět jsme se přesunuli stranou. Saský hráč měl poměrně hodně moci a cítil příležitost v úspěšném útoku na Krymský chanát. Pokud by investoval bojové karty a téměř všechnu moc co má, mohl by v boji vyhrát. Nicméně by to byla stále jen pátá hvězda. Takže se Sas už pomalu začal smiřovat s tím, že to asi nevyjde. Jenže to bych nesměl být odkojený již zmiňovanou Hrou o Trůny abych něco nevymyslel. A tak jsem s úsměvem navrhl, že po jeho tahu a útoku na Chanát zaútočím ve svém tahu já na něj. Nejprve nechápal smysl. Ale když jsem mu řekl, aby investoval alespoň jeden bod a já že nedám nic (a schválně tak boj prohraji) v očích mu zajiskřilo. Sasové by tak získali díky výhodě frakce třetí hvězdu za vyhraný boj a s finálními šesti hvězdami by tak byla hra u konce. Náš plán byl připraven. Vrátili jsme se ke stolu. Zbývala už jen realizace...

Jenže v tomhle ďábelském plánu byla malá trhlinka. Původně šlo všechno hladce. Sasové skutečně zaútočili na Chanát maximální bojovou silou a díky bojovým kartám byla první část plánu splněna. Přichází na řadu velké finále... Jenže před mým tahem se slova chopil hráč Severského království. Zeptal se, jestli tedy skutečně hrajeme na aliance? Se Sasem jsme na sebe jen šibalsky mrkli a svorně odpověděli: No jasně! A tak zhruba o vteřinu později se jak mince Seveského království tak mince Krymského chanátu téměř současně přesunuly k Rusvětskému hráči... Vlastně jsem nikdy úplně nechápal tu drobnou zmínku v pravidlech, že "jedinou věcí, kterou si mohou hráči přímo předávat, jsou mince". Proč by to někdo dělal, myslel jsem si. Vždyť mince jsou důležité pro vítězství, říkal jsem si... No a tah našich protihráčů mi tak tuto záhadu dokonale objasnil.

Se Sasem jsme toho už moc nevymysleli. Ze zoufalství jsem alespoň narychlo ve stejném duchu přesunul své dvě mince (ha ha) Sasovi, ale byla to pomoc asi jako když plivne do vody. Nemělo už moc smysl vymýšlet cokoliv jiného. Buď hru ukončím já, nebo o dva tahy později Rusvěti. A tak jsem tedy dle domluvy zaútočil na Sase a v boji se nechal porazit. Doufal jsem, že to co Sas má nám snad bude nějakým zázrakem stačit.

Nestačilo. Na stupnici popularity jsme byli všichni hráči na nízkých pozicích (v první třetině). Z tohoto pohledu neměl nikdo navrch. Továrna v tu chvíli byla v mém vlastnictví, což Sasovi nijak nepomohlo. Stavební bonus byl tentokrát za budovy sousedící s jezery. Z tohohle vytěžil každý něco málo. Nicméně bohatství Rusvětů bylo značné. Můj stav po vyhodnocení bylo něco málo přes dvacet mincí. To stačilo na předposlední místo. Sas se přehoupl přes padesát. Rusvěti měli hodně přes sedmdesát a s přehledem tak vyhráli hru. Severské království uhájilo třetí pozici a Chanát tentokrát poslední. A tak bylo dobojováno.

Zbývá už jen takový ten klasický závěrečný komentář. To že někdo neumí prohrávat nemění nic na tom, že Scythe je parádní hra. Nebylo špatné vyzkoušet si jednou alianční variantu, ale do budoucna tuto možnost téměř jistě zakážeme. Přeci jen když hrajeme každý za svou frakci tak je to v téhle hře zábavnější. Každopádně si myslím, že hru si opět užili všichni a že se všichni těší na další střetnutí. A jak jsem slyšel, možná se v něm objeví i nějaká neznámá invaze z dálek...

Odehráno v: Chrudim (Okres: Chrudim)