Legie: Sibiřská cesta

hodnoceno 12x (Seznam vlastníků)

Sibiřská (NE)cesta

Autor: Strachkvas | 7.12.2024 | 21

Jsou tomu už víc než tři roky, co hra Legie: Sibiřská cesta zažila vcelku úspěšnou kampaň na platformě Hithit. A tak jako českoslovenští legionáři cestou domů z Ruska, musela i tato hra urazit dlouhou cestu než se nakonec, s logem vydavatelství Albi na krabici, dostala nejen ke svým podporovatelům, ale i na naše stoly. Pojďme se podívat, zda si tato hra od autora Davida Františka Wagnera, slibující souboj mezi čtyřmi znesvářenými frakcemi během občanské války v Rusku, zaslouží naši pozornost.

Obsah krabice

Po otevření krabice na první pohled zaujme insert tvořený ze dvou částí. Do té horní si roztřídíte průhledné plastové karty, v té spodní pak hezky najdou své místo zbylé komponenty. No, alespoň se to tak nejprve jeví. Pak ale obalíte karty postav do přiložených obalů a společně s kartonovými žetony rozkazů je dáte na svá místa (zde je insert hezky vymyšlený). Vyplokáte kartonové žetony vítězných bodů a zásob, které taktéž najdou svou přihrádku. Pak ale zjistíte, že problém nastane, pokud budete chtít obalit (do svých obalů) zbylé karty lokací a zápletek. Ty už se totiž do namyšlených přihrádek obalené nevlezou a musíte je v insertu umístit jinam, odkud už se však ne úplně snadno vytahují.

Vizuální stránka a kvalita komponent

Grafickou stránkou hry jsem rozpolcený. Krabice samotná je krásná a v Kallaxu se opravu vyjímá. I díky tomu, že je na ní poměrně málo textu, hezky vyniknou samotné kresby. Když pak hru umístíte do police tak, že je vidět strana úplně bez textu – nádhera. Co už se mi však líbí méně, je vizuální stránka karet, zejména pak jednotlivých postav. Některé jsou tak nějak zvláštně disproporční. Jako by části těl jednotlivých vojáků nepasovaly dohromady. Jestli je třeba u karty Bohatýra záměr, aby postava neměla ruku, nebál bych se to zobrazit z takového úhlu, aby to na první pohled neevokovalo, že mu ji autor zapomněl nakreslit. Jsem si naprosto vědom toho, že design je velice subjektivní záležitostí a někomu se bude hra líbit taková, jaká je. Já chci například vyzdvihnout užití pastelových barev, to je moc pěkné. Jen bych možná více ocenil pevnější linku jednotlivých znázorňovaných objektů. Ta lehká „rozplizlost“ mi totiž ne úplně sedí. Kartonový materiál je povedený. Co mě zaujalo, jsou žetony vítězných bodů v podobě vyznamenání. To je hezký nápad.

Kvalita jednotlivých komponentů hry je na velice dobré úrovni, a to jak klasické karty, tak průhledné plastové karty a kartonový materiál. Trochu problém je výška obalů na karty postav. Rozumím tomu, že obaly nemohou být natolik vysoké, aby do nich karta úplně zajela, protože by se z nich pak hůře vytahovaly průhledné karty. Ale milimetr či dva navíc by rozhodně neuškodily. S obaly mám ještě jeden problém, a to ten, že se do nich těžko zasouvá větší počet průhledných karet. Mnohdy musíte všechny již umístěné karty (včetně karty postavy) vytáhnout, porovnat je a pak s vynaložením úsilí zasunout zpět. S více průhlednými kartami také vyvstává nepříjemnost v podobě lehce snížené viditelnosti jednotlivých symbolů na kartách. Zejména karty omrzlin a zranění průhlednost výrazným způsobem snižují, a to i když je zasunete orientované správným směrem.

Příprava hry a její průběh

Největším rozhodnutím části přípravy hry je volba frakce a velitele. Na výběr je hned ze čtyř frakcí (Československých legionářů, Rudých, Bílých a místních banditů) a každá disponuje dvěma veliteli reprezentovanými zástěnou. Velitelé se od sebe navzájem liší unikátním žetonem rozkazu, který je možné ve hře udělovat. Hráči si tedy vezmou zástěnu, žetony rozkazů a karty postav. Na stůl se následně nachystají karty lokací, zápletek, zásoby kartonových žetonů a někde v dosahu průhledné karty. Zde dobře plní svou funkci příslušná část insertu, ve které máte tyto karty umístěné a nemusíte je tak nijak složitě chystat a třídit.

Legie se hrají na čtyři kola a cílem hráčů je získat během nich co nejvíce vítězných bodů. Na začátku každého z kol se otočí nová karta lokace a podle počtu hráčů 3 až 4 karty zápletek. Zatímco karta lokace udává nějaký efekt, který bude v daném kole platit, jsou to karty zápletek, o které hráči svádějí souboje. Ty přinášejí nejen vítězné body a zásoby, ale také prostřednictvím symbolů dovedností určují, které postavy na ně bude později možno přiřadit.

Ať ale nepředbíhám, poté co hráči zjistí, o jaké zápletky se bude bojovat, mohou za získané zásoby nakoupit průhledné karty vybavení a dovedností, které následně zasunou do obalu příslušné karty postavy. Pokud by také hráči měli v ruce méně než 5 karet postav, mohou si naverbovat nové jejich dobráním z balíčku či za zásoby dokoupit další nad tento počet.

Poté už nastává jádro celé hry – postavy pochodují na zápletky. Hráči postupně přiřazují své postavy k jednotlivým zápletkám a udělují jim rozkazy, to vše ve snaze mít na konci co největší součet bojové síly (hodnota na kartách). Poté, co už další karty umístit nechtějí či nemohou, nastane fáze vyhodnocení. Postavy si udělují zranění, ty, které to nepřežijí, jsou odstraněny a u těch, které zůstaly, se sečte jejich bojová síla. Hráč s tou nejvyšší získá vítězné body, ostatní s alespoň jednou živou postavou získají tolik důležité zásoby. Následuje vyhodnocení dalších efektů, díky kterým je možné léčit své postavy, nebo naopak škodit těm nepřátelským. Tímto způsobem se odehrají 4 kola, na jejichž konci hráč s největším počtem vítězných bodů zvítězí.

Herní mechaniky

Jak je zřejmé z předchozího odstavce, stěžejními herními mechanikami této hry jsou souboj o lokace a správa karet v ruce (hand management). V případě souboje o lokace je tato klasická herní mechanika (kdo má na kartách větší součet síly, vyhrává odměnu z lokace) příjemně ozvláštněna rozkazy, které můžete na vaše karty skrytě umísťovat, a také možností škodit nepřátelům pomocí schopností a vybavení vašich postav. Díky rozkazům je náročnost herních rozhodnutí hezkým způsobem posunuta na vyšší úroveň. Nutnost správně odhadnout, zda protihráč vojákovi zvýšil sílu, přesunul jej na jinou zápletku, nebo použil nějakou specialitku své frakce je opravdu dobrým zpestřením této herní mechaniky. Rozkazy jsou o to zábavnější, že kromě tří společných má každá frakce další čtyři unikátní. Stejně tak zajímavým způsobem fungují i symboly schopností a vybavení postav, díky kterým uštědřujete zranění (případně i zabíjíte) nepřátelské postavy, případně je připravujete o klíčové dovednosti. Tím protihráčům ztěžujete možnost přiřazovat je do dalších zápletek.

Mechaniku hand managementu lze popsat ve dvou rovinách. Na straně jedné je tu správa karet jako takových. Tedy rozhodnutí, se kterými vojáky chci ještě hrát (jednoduše které obětuju, abych si dobral nové – viz výše), případně nákup nových karet za zásoby. Druhou stranu pak představuje práce s kartami v podobě nákupu nového vybavení pro vojáky, opět za cenu utrácení zásob.

Zatímco k souboji o lokace výhrady nemám, tím, jak funguje management karet v ruce, jsem rozpolcený. Když to shrnu, chtěl bych s kartami postav více pracovat. Díky tomu, jak je silně omezené množství zásob, které získáváte (tématicky zcela v pořádku), máte málo možností karty vylepšovat. Většinou tak nějak „opravujete“ zmrzačené karty, abyste je vůbec mohli v dalších kolech přiřazovat k zápletkám. A už vůbec nemluvě o tom, že byste si chtěli koupit nového vojáka. Našetřit tři potřebné zásoby dá hrozně zabrat.

Téma

Jestli jsem čekal, že něco bude nosným pilířem této hry, bylo to zpracování tématu. Jenže to tak bohužel není. Já prostě téma ze hry téměř vůbec necítím. Od hry s názvem „Legie: Sibiřská cesta“ bych v první řadě očekával nějakou tu cestu… a nejspíše i po Sibiři. Když jsem se jedné spoluhráčky před hrou zeptal, co od ní čeká, odpověděla, že Transsibiřskou magistrálu. Ničeho z toho se ale ve hře nedočkáme. Namísto toho pouze „cestujeme“ změtí nicneříkajících lokací. Když pominu jejich názvy jako „Bogomilova lovecká chata“, nebo „Donikinova dača“, mohly by být součástí téměř jakéhokoliv bojiště. Domnívám se, že by celé hře prospělo nějaké ukotvení v prostoru. Reálné lokace, které by hráči dobývali, nejlépe zobrazené na mapkách. Dokáži si představit, že by se tyto reálné lokace daly uspořádat za sebou, třeba podle předem určených scénářů, které by současně definovaly, jaké frakce se mezi sebou střetnou. V těchto lokacích by mohlo docházet k různým interakcím, obsazení by mohlo mít nějaké důsledky trvalejšího charakteru, a tak podobně… Namátkou mě napadá i řešení inspirované Válkou o Prsten: Karetní hrou, kde jsou karty Stezky předem seřazené, a hráči tak mají mnohem lepší pocit, že prochází příběhem. Variant, jak zvýšit dojem, že prožívám válečnou hru na Sibiři během občanské války je spousta.

Tématičnost hry nevylepšují ani karty jednotlivých postav. Soudružka Jelena s červeným křížem na rameni a popisem „a doktorů bylo pomálu“ z nějakého důvodu nemá schopnost první pomoci, ale naopak symbol násilností. Trochu zvláštní, ale dejme tomu, asi se tenkrát mohl za doktora vydávat kdejaký masochista. U soudružky Kalibanové s popisem „byla studentka medicíny, milá osoba…“  už je ale symbol násilností jednoduše do očí bijící. Stejně tak absence symbolu první pomoci u „Doktora Zimbajijeva“. Jestli to má být vtip, tak jsem ho nepochopil. Obecně řečeno, kdyby byly obrázky a popisy postav lépe sladěny s jejich schopnostmi, hned by to hře dodávalo jinou atmosféru a hráčům se se s nimi lépe sžívalo.

Přestože jsem v předchozí části recenze chválil přítomnost rozkazů ve hře, nemohu se ubránit ani lehké kritice v tom, jak jsou ve hře netématicky užity. Pro vysvětlenou, abyste již použitý rozkaz mohli znovu udělit, musíte buďto použít všechny ostatní rozkazy (čímž se vám všechny opět vrátí do hry), nebo si jej za dvě zásoby „koupit“ zpět. A já se ptám: proč toto omezení? Chtěl bych vidět velitele, který v případě potřeby nejprve vyplýtvá plejádu všech rozkazů, které se kdy naučil, než opět zavelí třeba k ústupu. Co se týče obnovení rozkazu za dvě zásoby, v průběhu našich her jsem nikdy neviděl nikoho to udělat. S tím, jak je zásob neustálý nedostatek, je to jednoduše příliš drahá záležitost.

 

 

Pravidla

Jak po herní, tak pravidlové stránce jsou Legie: Sibiřská cesta snadnou hrou a není třeba čekat nějaké velké zákeřnosti. Pravidla samotná jsou dobře napsaná i strukturovaná a bez větších obtíží z nich lze pochopit, jak hru hrát. Dokáži si představit, že by některé herní situace šlo vysvětlit ještě trochu detailněji a v pravidlech více rozepsat, ale jedná se spíš o drobnosti. Hru stejně tak není těžké vysvětlit ostatním spoluhráčům. Jako dobrá nápověda poměrně hezky slouží herní zástěny, na kterých jsou nejen rozepsané všechny efekty na žetonech rozkazů, ale i jednotlivé symboly ve hře.

Vhodné pro

Hra je doporučována hráčům od 12 let (s čím bych souhlasil) a herní doba vychází okolo hodiny (spíše o něco déle). Já bych se ale chtěl ještě zaměřit na typ hráčů, kterým by Legie mohly sedět. Dokáži si totiž představit, že spíše než zkušení wargameři hru ocení začínající nebo občasní hráči a hráčky, které nějakým způsobem láká téma československých legionářů v Rusku a popisované neduhy nebudou tolik vnímat.

Co se týče počtu hráčů, vyzkoušel jsem při testování všechny varianty, tedy jak hru ve dvou, třech i čtyřech hráčích. Byť ani ve dvou hra nebyla špatná a dá se v pohodě hrát i v tomto počtu, přece jenom bych ideálně doporučil tři a více hráčů. Trochu více rozkvetou souboje a násilnosti na zápletkách tím, že přibude rozhodování, kterému protihráči zranění či ztrátu dovednosti udělit.

Resumé 

Vím, že jsem byl v rámci recenze v mnoha ohledech dost kritický, ale nemohu se prostě ubránit pocitu, že některé věci šly dotáhnout lépe. Legie ale v mých očích úplně nenaplnily potenciál, který měly, a to jak po stránce produkční, tak herní. Pominu-li grafiku, která je, jak jsem ostatně psal již výše, záležitostí značně subjektivní, nebo zhotovení některých herních komponentů (obaly, průhlednost karet), největší slabinou je pro mě zpracování tématu hry. Přijde mi jakoby si autoři, po opakovaných odkladech vydání hry, v určité fázi prostě řekli, „stačí, nějak to funguje, raději to už vydejme“. Ale přitom mohli jít dál a téma lépe propojit s herními mechanikami. Nechci ale končit negativně. Hra ve svém jádru funguje a nabízí i některé pěkné prvky. Za pozitivní zmínku určitě stojí i znovuhratelnost a variabilita. Jednotlivé frakce jsou skladbou svých vojáků i rozkazů opravdu odlišné a objevovat jejich silné a slabé stránky mě bavilo.