Počet hráčů: | 2–4 |
Doporučený věk: | od 10 let |
Herní doba: | 30 min (reálná data) |
Herní svět: | Novověk |
Herní kategorie: | desková hra |
Čeština: | v balení hry |
Vydavatelé: | |
Autoři: | Mitch Wallace |
Rok vydání: | 2023 |
Dostupnost: | 15 obchodů (cca 1019–1060 CZK) |
Sdílej: |
Autor: mh | 16.3.2025 | 7
Tato recenze vznikla jako součást Recenzního programu Zatrolených her. Recenzovaná hra byla poskytnuta vydavatelem (resp. distributorem).
Více informací o Recenzním programu | Všechny recenze sepsané v rámci Recenzního programu
„Dobrý den. Nezlobte se, ale chtěla jsem se zeptat: Máte sbírku obrazů? A mohla bych ji vidět?“
Ve hře Klub sběratelů, kterou českým hráčům přinášejí REXhry, se 2 až 4 hráči od 10 let snaží vytvořit na své stěně sbírku obrazů, které jsou co nejvíc trendy, aby se s nimi mohli pochlubit svým známým. Ano, čtete správně. Vítězné body nepřinášejí ty nejhodnotnější obrazy, ale ty, které v dané chvíli nejvíc „frčí“. Vyhraje tedy ten, kdo se nejlépe trefí do aktuálního módního vkusu… který se ovšem utváří až v průběhu hry, takže se klidně může stát, že hráč bude mít svoji stěnu plnou krásných obrazů, po kterých mu však neštěkne ani Bílý tesák. Prostě a jednoduše — budete hrát za snoby.
Vypadá to opravdu pěkně. Víko krabice je dvouvrstvé — ve výřezech jsou k vidění některé z obrazů, které pak lze nalézt i uvnitř. Navíc obsahuje i parciální lak, takže název hry se pod vhodnými úhly výrazně leskne. Uvnitř vás pak možná překvapí i funkční insert, který je jakoby potažený sametem. Všechny žetony obrazů zde mají své místo, takže při vlastní hře je praktičtější je brát přímo odsud, než je vyndávat na nějaké hromádky. Kromě toho v insertu najdete místo i na karty nabídek (tzv. „plácačky“) a úzký žlábek, do kterého můžete umístit žetony a ukazatele.
Co nemá v insertu přesně určené místo, jsou žetony dekorací. A že jich není málo – je jich jen o pár méně než obrazů. Naštěstí je můžete vložit do přiloženého zip sáčku a položit např. na plácačky, v pohodě se tam vejdou. Ale ani zmiňovaný žlábek na ostatní žetony a ukazatele nevypadá úplně prakticky, vložil jsem je radši taky do sáčků, protože jsem moc nevěřil tomu, že se při manipulaci nerozletí po krabici. To je asi daň za to, že insert je ušitý na míru především žetonům obrazů.
Kromě těchto drobnějších prvků najdete v krabici i čtyři hráčské desky, jednu desku muzea (bodovací) a pravidla (tentokráte pouze česká). Všechny komponenty vypadají kvalitně a nenašel jsem na nich nic ke kritizování.
Dřív nebo později vás upoutají samotné obrazy. Jsou vám povědomé, ale… Ano, jedním z designových rysů této hry je to, že vychází ze skutečných obrazů (případně uměleckých fotografií), ale zároveň jsou všechny nějakým žertíkem upraveny. Mně osobně nejvíc zaujala úprava slavné fotky Beatles přecházejících Abbey Road — na herním dílku přes tuto ulici přecházejí čtyři brouci. Najdete tu ale i třeba Monu Lisu s kloboukem a další a další více či méně vtipné úpravy slavných děl. Osobně si nejsem jistý, jestli hlavním důvodem pro tyto úpravy byl pouze žertovný nápad autorů, nebo to nějak souvisí s případnými autorskými právy. Já osobně bych asi uvítal spíš reálné zobrazení děl, ale toto alespoň přináší další „hru ve hře“, kdy se můžete snažit určit, které dílo daná parafráze představuje. Rozhodně to není nic, co by mě jakkoliv uráželo, ale na druhou stranu to ve mě zase nevyvolává žádné přehnané nadšení.
Příprava hry je vcelku jednoduchá: doprostřed stolu umístíte desku muzea, vedle ní čtyři ukazatele prestiže (pro každý typ obrazu, které jsou ve hře čtyři — městský život, portrét, zátiší a krajina) a poblíž všem na dosah také všechny žetony dekorací. Dílky obrazů je nejlepší ponechat roztříděné v pořadači v krabici. Každý hráč si vezme jednu desku hráče, dvacet kruhových karet nabídky („plácačky“) a dva bodovací žetony (upřímně řečeno, slouží pouze k závěrečnému bodování, takže pokud jej budete provádět na papíře nebo v nějaké aplikaci, nebudete je vůbec potřebovat). Na stůl si ještě máte připravit žetony hodnot obrazů (3–9), ale ani ty prakticky nejsou potřeba.
Pak každému hráči náhodně přidělíte jeden počáteční obraz (mají speciální rub), který si musí umístit na předem určené místo na své desce, a jednu kartu počáteční nabídky (s hodnotami 1–4). Hráč s nejnižším číslem obdrží žeton dražebního kladívka a stává se pro první kolo hry dražitelem (prvním hráčem).
Hra probíhá v kolech, každé obsahuje následujících pět kroků:
Pokud nově umístěný obraz sousedí s jedním nebo více obrazy se shodným rámem, získá hráč bonusovou dekoraci — musí si ji vzít ihned a ještě v tomto kole ji umístit podle pravidel. Vezme si takovou dekoraci, jejíž počet štítů je stejný nebo nižší než počet sousedících shodných rámů (právě umisťovaný obraz se do toho nepočítá).
Při umisťování obrazů nebo dekorací na stěnu musí hráč dodržet následující pravidla:
Asistent
Pokud hráč nemůže (nebo nechce) umístit obraz či dekoraci na stěnu, může jej dát svému asistentovi v pravém dolním rohu své desky. Každý asistent však může nést pouze jeden dílek. Hráč, jehož asistent drží nějaký dílek, může (ale nemusí) tento umístit na svou stěnu buď před umístěním získaného obrazu, nebo po něm.
Výměna obrazu s muzeem
Pokud nelze obraz umístit, ani jej dát asistentovi, může jej vyměnit za obraz stejného typu z muzea (tj. z obrazů, které nebyly v předchozích kolech vydraženy) a tento umístit místo něj. Ke změně prestiže příslušného typu obrazu v tomto případě nedochází.
Nadbytečný obraz
Pokud ani v muzeu není vhodný obraz, nezbývá hráči než získaný obraz odložit vedle své desky jako nadbytečný. Jako určitou náplast si vezme dekoraci s jedním štítem, kterou umístí na svoji stěnu. Na konci hry jsou nadbytečné obrazy bodově penalizovány a mohou také spustit konec hry.
Obrazy ve výšce očí
Pokud umístěný obraz alespoň částí zasahuje do vyznačené oblasti „ve výšce očí“, může (ale taky nemusí — viz bodování) přinést na konci hry bodový bonus.
Faux pas
Každý sběratel se snaží rozmístit své obrazy na stěně tak, aby se stejné motivy navzájem nedotýkaly. Pokud k tomu však dojde, pak všechny obrazy stejného typu, které se vzájemně dotýkají alespoň částí strany, představují tzv. faux pas a na konci hry přinesou nula bodů za prestiž (mohou však nadále bodovat za umístění ve výšce očí)! Takže pravidla hráči nebrání umístit obraz tak, že se dotýká jiného se stejným typem, ale budou ho za to bodově penalizovat.
Konec hry se spustí, pokud nastane kterákoliv z těchto podmínek:
Konec hry tedy nastane nejpozději po odehrání dvacátého kola, ale většinou dříve. Vždy se dokončí rozehrané kolo a provede se bodování.
Před vlastním bodováním se určí prestiž jednotlivých typů obrazů — žeton typu, který se na stupnici dostal nejdále, je nejprestižnější a každý obraz tohoto typu přinese hráči 5 bodů. Typ na druhém místě pak přinese 4 body, typ na třetím místě 3 body a nejméně prestižní typ 1 bod.
Vlastní bodování probíhá v šesti kategoriích:
Vítězem se logicky stává hráč s nejvyšším počtem bodů, v případě remízy vítězí hráč, kterému v ruce zbyly karty nabídky s nejvyšší celkovou hodnotou.
Hra nenabízí žádné varianty, a to dokonce ani sólový režim. Upřímně řečeno, vzhledem k tomu, že dražba je jedním z hlavních herních mechanismů, to celkem chápu. Přesto jsou na BGG nějaké fanouškovské sólo varianty k dispozici. Nicméně jako primárně sólovu hru bych si Klub sběratelů nejspíš nepořizoval.
Pravidlový sešit má všehovšudy osm stránek, z nichž jednu a půl zabírá titulní list a závěrečná tiráž a další téměř dvě popis komponent. Na vysvětlení vlastních pravidel jich tak stačí necelých pět. Ty jsou navíc plné příkladových obrázků, takže s jejich přečtením budete hotovi raz dva.
Pravidla jsou podle mého názoru přehledná a jasná. Vychází to samozřejmě z jednoduchosti herních principů, protože jednoduché věci se obecně vysvětlují snáze než komplikované. Ale známe i příklady, kdy i jednoduchý princip byl popsán tak špatně, že byl těžko pochopitelný. To však naštěstí není případ Klubu sběratelů. Ani k českému překladu nelze mít žádné připomínky.
Nicméně na jednu drobnou nejasnost, resp. situaci, která není stoprocentně uspokojivě vysvětlena, jsem narazil. Jedná se o pravidlo, kdy umístíte obraz, který se dotýká jiných obrazů se stejným rámem — za to vám náleží dílek dekorace. V pravidlech se však hovoří o novém dílku: „Pokud nově umístěný obraz sousedí s jedním nebo více obrazy se shodným stylem rámu, obdrží hráč bonusovou dekoraci“ (str. 5, stejná formulace je i v anglických pravidlech). Pojem „nový obraz“ se vztahuje na obraz právě získaný dražbou z nabídky — opět str. 5 nahoře: „Kdykoli hráč získá nový obraz nebo dekoraci, může se rozhodnout, zda je umístí na svoji stěnu podle níže uvedených pravidel pro umisťování dílků, nebo je dá svému asistentovi, aby si mohl dílek ponechat na později.“ Ale jak je to při umístění obrazu od asistenta? Náleží hráči za jeho umístění taktéž dekorace, když se bude dotýkat stejných rámů, nebo nikoliv? Technicky vzato se již nejedná o „nový obraz“, takže neodpovídá formulaci pravidla o zisku bonusové dekorace. Na straně 6 se v odstavci „Používání asistenta“ píše: „Kdykoli hráč umístí nový dílek, může také umístit dílek od svého asistenta, a to buď před umístěním nového dílku, nebo po něm.“ Jsou tu tedy rozlišovány pojmy „nový dílek“ a „dílek od asistenta“. Odpověď na tuto otázku se mi nepodařilo zjistit. Osobně si však myslím (a taky jsme to tak hráli), že dekorace za shodné rámy hráči náleží v obou případech bez ohledu na to, jestli byl dílek umístěn přímo z dražby, nebo až od asistenta. Je to ukázka toho, že i jednoduché pravidlo se může ne úplně šťastnou formulací stát nejasným. Pokud to má být tak, jak si myslím já, stačilo by ve větě nahradit „nově umístěný obraz“ souslovím „aktuálně umístěný obraz“ a bylo by po problému. Pokud to ale autor mínil tak, že při umístění obrazu od asistenta na dekorace není nárok, měl to explicitně zmínit. To je ale jediná nejasnost, na kterou jsem při hraní narazil, a ještě navíc není ani klíčová, protože ať to budete hrát jedním, nebo druhým způsobem, bude to pro všechny stejné.
Hlavními herními mechanismy jsou dražba a umisťování dílků.
Dražba v sobě skrývá zajímavý taktický prvek, a sice ten, že každou z dvaceti nabídkových hodnot lze ve hře použít jenom jednou. Jakmile v jednom kole použijete třeba nejvyšší hodnotu (20), již se po zbytek hry budete muset obejít bez ní. A vzhledem ke způsobu řešení remíz při dražbě se navíc může stát, že ani v tom kole nevyhrajete, protože budete mít předchozí kartu nižší hodnoty než soupeř(i). Nutí to tak hráče taktizovat a co nejlépe si rozvrhnout použití jednotlivých nabídek. A mít na paměti, že když hra skončí dříve než ve dvacátém kole, některé nabídkové hodnoty ani nepřijdou na řadu.
Umisťování dílků je celkem jasné. Hráč se snaží co nejlépe zaplnit svoji stěnu, aby z toho získal co nejvíce bodů. Aktuální stav jeho stěny také přímo ovlivňuje i dražební část, neboli to, o jaký obraz bude mít v daném kole největší zájem. To samozřejmě motivuje ostatní hráče k tomu, aby sledovali stav stěn svých soupeřů a mohli případně překazit zisk určitých obrazů.
Nicméně je tu onen pověstný „černý vzadu, co na nás vystrkuje bradu“. Mechanismus, který sice není tak na očích, ale na druhou stranu přímo ovlivňuje výsledný bodový zisk. A tím je zvyšování prestiže. V každém kole zbyde jeden nevydražený obraz, který zvýší prestiž svého typu. Protože až podle pořadí prestiže jednotlivých typů na konci hry se odvíjí závěrečné bodování ve dvou kategoriích, není téměř do posledních chvil jisté, které obrazy přinesou kolik bodů. Ano, bodování zbylých čtyř kategorií tímto zůstane nedotčeno, ale ty dvě kategorie jsou bodově nejvýživnější. Představte si, že se hráči podaří v posledním kole hry zvýšit prestiž jednoho typu obrazů tak, že ho dostane z poslední pozice na první. Naráz jsou obrazy tohoto typu bodovány pěti body místo dvou a navíc to ovlivní i bodování obrazů umístěných ve výšce očí (protože zde se bodují jenom nejprestižnější obrazy, ostatní mají smůlu). To může zásadním způsobem změnit bodové zisky jednotlivých hráčů a rozhodnout o celkovém vítězi.
Díky tomu má hra i dobrý průběžný balanc. Hráč, který vyhraje dražbu, má možnost si vybrat obraz, který mu nejlépe zapadne do jeho sbírky, ale zase se mu hůře ovlivňuje zvýšení prestiže, zatímco hráč, který jde v kole na řadu poslední, si může vybrat už jenom ze dvou obrazů, zato může mnohem lépe ovlivnit, která prestiž se zvýší.
Klub sběratelů patří mezi rodinné hry, takže neočekávejte žádné taktické manévry. Přesto i zde lze vypozorovat určité taktické prvky, o které je dobré se snažit. Například ovlivňování soupeřů (či přímo škodění) prostřednictvím nabídky obrazů. Může se zdát, že stav soupeřových stěn nemáte pod kontrolou, protože si na nich každý hospodaří po svém. Ale jednou za čas přijdete na řadu s výběrem obrazů do dražební nabídky. Sice vybíráte pouze podle zadních stran, takže nevíte, jaké konkrétní obrazy vyberete, ale co máte pod kontrolou, jsou jejich rozměry. Pokud tedy ke konci hry vidíte, že některý ze soupeřů má téměř zaplněnou stěnu a zbývá mu už jen malé místo, zatímco vy máte volného prostoru zatím dostatek, vyberete úmyslně obrazy takových rozměrů, které se mu na jeho stěnu nevejdou a vám ano. Protože se účasti v dražbě nelze vzdát, tento hráč bude muset nevhodný obraz dát asistentovi, nebo (což je pro vás ještě lepší) ho umístit vedle desky jako nadbytečný (a dva nadbytečné obrazy ukončují hru). Rozhodně tím svého protihráče nepotěšíte.
A daly by se vypozorovat ještě další drobné taktiky (o ovlivňování prestiže jednotlivých typů jsem již psal). Klub sběratelů tak není jenom „obyčejný“ multiplayer solitér, ale hra, kde máte sice omezené možnosti, jak ovlivňovat hru ostatních, ale přesto tam jsou a záleží jenom na vás, jestli a jak se jich chopíte.
Stejně tak si nemyslím, že existuje jedna výherní strategie, kterou když hráč dodrží, tak vyhraje. Analýzou výsledků odehraných partií jsem zjistil, že pokaždé vedla k vítězství trochu jiná cesta. Ani úplně zaplněná stěna (která přinese pět bodů do závěrečného hodnocení) nebyla pokaždé zárukou výhry. Větší naději klade důraz na body za prestiž obrazů, ačkoliv se našly hry, kdy hráč na body za prestiž prohrával a nakonec vyhrál díky převaze v ostatních bodovacích kritériích. Nicméně tam je háček v tom, že až do konce nevíte přesně, kolik bodů prestiže vám který typ obrazů přinese.
Tato nejistota však na druhé straně může být solí v očích těch hráčů, kteří se snaží si všechno dopředu propočítat a jet tzv. „na jistotu“. Tohle zde opravdu většinou není možné. Pokud mezi takové hráče patříte, asi vás bude hraní Klubu sběratelů spíše frustrovat, než přinášet zábavu. Mně osobně ale tato míra nejistoty nevadí, naopak je mi sympatická. Nejsem šachista a nebaví mě propočítávání všech možností na iks tahů dopředu (proto jsem šachy taky nikdy moc nehrál, a když, tak ne dobře). Víc se mi líbí zkoušet vytěžit co nejvíce z aktuální situace. A taky vás to naučí sebeovládání, obzvlášť v případech, kdy se v posledním kole tahem posledního hráče změní pořadí prestiže jednotlivých typů, takže místo výhry vám nezbývá než pogratulovat soupeři (to se nám skutečně stalo, akorát tím, kdo se musel ovládat, byla dcera, já z toho vytěžil, navíc to byla ona, která hrála v závěrečném kole jako poslední a mohla situaci ovlivnit, ale nevšimla si toho).
Krátce se dotknu designu komponent. Že hra krásně vypadá (např. dvouvrstvá krabice a „semišem“ potažený insert) a produkční kvalita je na vysoké úrovni, to jsem již uváděl výše. Tady zmíním praktickou zkušenost s dalším designovým prvkem, kterým jsou drobné výstupky na deskách hráčů. Ty mají sloužit k aretaci umístěných dílků obrazů a bránit jejich nechtěnému posunu. Myšlenka asi dobrá, ale aspoň u nás to nějak nefunguje. Výstupky jsou opravdu malé (ony ani větší být nemohou, protože na druhou stranu nesmí negativně ovlivňovat, když přes ně položíte větší dílek obrazu) a příliš pohybu dílků nebrání. Stává se tak, že máme dílky třeba mírně posunuté a vinou toho špatně určíme, co se nám do prostoru vejde a co už nikoliv. K drobným korekcím umístění dílků tak dochází prakticky neustále. S neúmyslným drcnutím jsme se naštěstí při hře nesetkali, ale nemyslím si, že by výstupky nějak zásadně zabránily rozhození dílků. Považuji je tak za designový prvek, který je spíš na okrasu, než že by měl praktický význam.
Doba hry je nadmíru příjemná. Díky praktickému insertu je hra rychle připravená a taky celkem rychle sklizená (i když tam to trvá o malinko déle). S délkou partie jsme se většinou pohybovali kolem třičtvrtě hodiny, výjimečně jsme o pár minut přetáhli hodinu. Počet hráčů měl na ni vliv jenom zanedbatelný, záleželo na tom, jak moc jsme zrovna přemýšleli nad umisťováním dílků. Ale protože právě to vlastní umisťování lze hrát prakticky souběžně (všichni si postupně rychle vezmou vydražený dílek a pak si můžou naráz dumat, kam ho umístí), je celkem svižné. Navíc téměř úplně odpadá čekání na tah — chvíli čekáte pouze, než začínající hráč vybere dílky do dražby, a pak na pomalejší kolegy, než dokončí výběr nabídkové karty nebo umístění dílku. Ale celkově je prodlev minimálně.
Jako u většiny nepříběhových her je i u Klubu sběratelů technická znovuhratelnost prakticky neomezená. Nic vám nebrání si kdykoliv zahrát znovu. Na druhou stranu může časem dojít k určitému nasycení a hra se vám trošku ohraje. Ačkoliv je každá partie trochu jiná a neexistuje jednoznačná výherní strategie, přesto není možností, které vám hra nabízí, až tolik, takže po nějaké době už může přijít trochu stereotyp. Nicméně vzhledem k jednoduchým herním principům a nekonfliktnosti tématu si ji můžete zahrát kdykoliv s kýmkoliv, a i když zběhlejší hráči budou asi hrát takticky o něco lépe než začátečníci, přesto rozdíl nebude takový, aby byli v podstatné výhodě.
Klub sběratelů je rodinná hra s tématem budování ukázkové stěny s obrazy a dekoracemi s co nejvyšší prestižní hodnotou. Hlavními herními mechanismy jsou dražba a tile placement, podstatnou roli však hraje také zvyšování prestiže jednotlivých typů obrazů. Herní mechanismy jsou jednoduché na pochopení, takže jdou rychle vysvětlit. Díky tomu a díky rychlé přípravě je hra vhodná pro hraní v rodině nebo s přáteli, a to i s těmi méně zkušenými. Na druhou stranu se nebude moc hodit pro hráče, kteří si zakládají na důkladném propočítání všech možností, protože finální bodové ohodnocení jednotlivých obrazů je prakticky až do konce hry nejisté.
Hra také hezky vypadá a je vyrobena z kvalitních materiálů. Těch pár připomínek uvedených v recenzi nemůže snížit celkový příjemný dojem, který ve mě zanechala.
Na tuhle hru jsem byl extrémně zvědavý, protože mě zaujala jak tématicky, tak mechanicky, ale povedlo se mi ji zatím hrát jenom ve dvou a to teda můžu říct bylo velké zklamání :( Dražbu ve dvou prostě nechceš :( :( tak snad se to dostane ke mě i ve třech nebo hlavně ve čtyřech…..
Marvel Zombies Core Box
Akt. cena: 1690 Kč
Končí za: 11 dnů
Zatrolené hry již od roku 2007 přináší hráčům informace o společenských deskových hrách od těch nejpovolanějších – od nich samotných. Protože kdo jiný má důvod podávat informace bez příkras? Kdo jiný o špatné hře řekne, že je skutečně špatná. A komu jinému tedy nejspíše věřit, když o hře bude tvrdit, že je parádní...
Více o Zatrolených hrách | Úpravy Zatrolených her | Využívání cookies | Zpracování os. údajů
© 2007–2025 Ondřej Mysliveček
Načítám ...
Načítám ...
Načítám ...