Jak dobře znáte...?

hodnoceno 2x (Seznam vlastníků)

Pane Čechu, pudem do rizika

Autor: Ellenar | 5.11.2024 | 5

„Prvni otazka pry, co je ukulele,
tož to se přiznam, měl jsem bobky u p***le.
Tak jsem radši hlavu sklonil,
abych to všecko neskonil,
řikam, chtěl bych se obratit na přitele.“

– Jaromír Nohavica, Milionář

Jak dobře znáte…? je vědomostní párty hrou, jejímž klíčovým prvkem je volba obtížnosti zadávané otázky daného tématu. Podle zvolené obtížnosti se poté tázaný tým v případě správné odpovědi posune blíže vítězství. Původní verzi hry, která vyšla již v roce 2016, vydalo francouzské studio Blackrock Editions pod názvem TTMC: Tu te mets combien? Její kompaktnější cestovní verzi přepracovanou do českého jazyka má na svědomí vydavatelství Asmodee Czech Republic.

A když nemáte figurky, dejte tam třeba fixu…

Celá hra se ukrývá v nevelké, zato dosti bytelné krabičce s magnetickým zavíráním. Po otevření balení se horní krycí část rozvine v herní plán. Toto účelné řešení s ohledem na přenositelnost a redukci potřebného místa rozhodně chválím. Hned nahoře krabičky se tradičně nachází pravidla, která mají všehovšudy po rozložení velikost o něco menší, než jedna stránka formátu A5. Mezi další komponenty patří ještě 162 karet ne zrovna standardní velikosti 75×105 mm, což však nevadí, jelikož krabička s obaly stejně nepočítá a navíc nevidím zásadní důvod je obalovat. Přestože mají karty spíše menší gramáž, vypadá to, že díky kvalitnímu lesklému finiši i něco vydrží – pro potřeby hry zcela dostačující. Co mě však hned při zkoumání všech komponent nemile překvapilo, je absence figurek pro značení postupu po hracím plánu. Hra vyloženě říká „najděte si takové, které budou váš tým nejlépe reprezentovat“. Ještěže mám tendenci si před prvním přinesením k testování zkontrolovat obsah hry doma. Místo figurek šířku krabičky zvětšuje prachový fix s mazátkem (schválně jsem kontroloval původní verzi a v té není ani onen fix, holt Francouzi), jehož účelem je značení posunu týmu libovolným symbolem. Na jednu stranu chválím snahu českého vydavatele připojit alespoň nějaký způsob značení postupu při hře a navíc tím podpořit ideu hry na cesty. Na straně druhé by několik různobarevných meeplíků, ba i obyčejných dřevěných kostiček, plnilo svou úlohu daleko lépe, a to z vícero důvodů:

• během značení se dá položením ruky lehce smazat postup jiného týmu,
• při hře více než čtyř týmů (třeba samostatných hráčů) bude složitější vymyslet jednoduše nakreslitelné a odlišitelné symboly,
• na tmavě modrém herním poli není černá barva fixu zrovna kontrastní.

Fix bude svůj účel nejlépe zastávat maximálně tak na dece v parku či ve stanu.

Přestože hra Jak dobře znáte…? není na místo příliš náročná, nějaké rozumné hraní třeba ve vlaku si vzhledem k nutnosti rozložení jednotlivých balíčků s otázkami nedovedu představit. My jsme doma i na nepříliš velkém stolku v čajovně využili raketky ze hry Malé velké galaxie, které se své role zhostily naprosto bravurně.

Jelikož jsem nějaké rozdíly oproti původnímu vydání již nastínil, dovolím si se srovnáním pokračovat. Bohužel jsem neměl možnost přímého porovnání, proto využívám jen informací dohledatelných na internetu, a to především ze stránek vydavatele. Originální edice nebyla určena jako cestovní hra, proto ačkoli má stejný koncept plánu a magnetického uzavírání, je její velikost bezmála čtyřnásobná (25 × 25 × 8 cm). Tomu odpovídá i její obsah. Česká varianta obsahuje 162 karet otázek ve čtyřech základních a jedné speciální kategorii (celkem 1086 otázek). Oproti tomu balení původní TTMC skrývá celkem 540 karet a kromě čtyř základních kategorií otázek má další tři speciální (4019 otázek). Princip dvou, v lokalizované edici chybějících, speciálních kategorií se mi nepodařilo dohledat. Nabízí se tedy otázka, jak moc zredukování na českou cestovní verzi ovlivnilo znovuhratelnost a jak by se změnila cena, kdyby se měl udržet původní rozsah (o obojím viz dále).

Kterým otvorem se kouří doutník vs. Atomové číslo cínu

Ano, tyto otázky se ve hře skutečně vyskytují. Stěžejním prvkem celé hry je právě volba obtížnosti otázky z daného tématu. Jaká jsou tedy pravidla? Hraje se buď v týmech, nebo může hrát i každý za sebe. Začínající tým se určí jedním z 8 bizarních způsobů, které vám udá tažená karta s názvem Startovka (viz galerie v kartě hry). Týmy se pravidelně střídají v tazích. Karty se, jak již bylo řečeno, dělí do čtyř kategorií, speciální pátou tvoří tzv. výzvy. Každá karta obsahuje název tématu a k němu deset otázek odstupňovaných dle náročnosti. V prvním tahu si tým vybere jednu ze čtyř kategorií otázek, zvolí si dle tématu obtížnost od jedné do deseti a při správné odpovědi se přesune ze startovního místa na první pole herního plánu. Ten obsahuje 38 polí v pěti různých barvách, startovní a cílové pole. V dalších tazích určuje barva pole, na kterém se (nemůžu napsat „figurka“) nacházíte, kategorii otázek. Při správné odpovědi pak postupujete vpřed o tolik polí, kolik byla obtížnost otázky. Pátá barva polí náleží výzvám, které fungují odlišně a každá má své vlastní instrukce. Tým, který jako první dorazí na konec herního plánu a zodpoví ve svém posledním tahu správně závěrečnou otázku (ty jsou na dalším typu karet), vítězí. Dostupná je i rychlejší varianta, kdy je startovní pole přibližně v polovině plánu.

Nejčastěji se hraní tedy skutečně točí kolem volby obtížnosti otázky z daného tématu a odpovídajícímu postupu při správné odpovědi. Bez jakéhokoli protahování můžu konstatovat, že samotný tento mechanismus funguje naprosto výborně, byl zde pro mě hlavním lákadlem a zcela splnil očekávání. Momentálně si bez složitějšího hledání ani nevybavím jinou vědomostní hru, jejíž hlavním principem by byla nějaká forma „high risk – high reward“ mechanismu. Možná Fauna a její varianta Země, ale tam to není až tolik znatelné. Určitě budu rád za tipy v komentářích. Nicméně není vše, k mé nelibosti, tak jednoduše růžové.

Také jste se pozastavovali při nastínění pravidel nad větou ohledně prvního tahu? Ano, v prvním tahu se dle pravidel při správné odpovědi tým přesune na první pole plánu, a to bez ohledu na obtížnost otázky. Volba složitější otázky tedy, kromě polechtání ega a rizika špatné odpovědi, nemá smysl a vzhledem ke složitostem otázek s obtížností jedna (viz dále) toto pravidlo postrádá smysl. My jsme jej v dalším hraní obcházeli tak, že hned od začátku se na plánu postoupí o tolik polí, jaká byla obtížnost otázky. Další věc je jazyk i některé dovětky a poznámky na kartách. Vše se snaží být podáváno rádoby vtipnou a odlehčenou formou. I sami autoři originálu popisují hru jako „směs humoru a všeobecných znalostí“. Nemohu soudit, do jaké míry se jedná o překlad původní verze a co je invencí překladatele. Faktem však je, že už při pročítání pravidel na mě všechny formulace typu „nahlas přečtěte otázku, ale nekřičte“ nebo „vítězný tým může pronést řeč popisující své vítězství“ působily dost nuceně. Tedy, abych byl upřímný, až na jedno pousmání při geekovské narážce na Star Wars vs. Star Trek. Ostatní pokusy o vtip během objasňování pravidel měly spíše rušivý účinek. Poslední a tím nejzásadnějším negativem jsou objevivší se občasné překlepy či věty, které v kontextu nedávají smysl, nejasně položené otázky nebo dokonce faktické chyby (například volná záměna pojmů třída, řád a rod v biologické taxonomii). Uznávám, že výše zmíněnému se často nevyhne většina vědomostních her, ale i když se zde neobjevují tak často, aby tím hra nějak zásadně trpěla, narazili jsme na ně vícekrát, než jsem ochotný tolerovat. Tady má bohužel vydavatel smůlu, že se často pohybuji v kruzích erudovaných lidí a prakticky jediné mé oblíbené televizní pořady jsou vědomostní soutěže. Proto nezůstaly především věcné chyby nepovšimnuty a například nesrovnalosti v letopočtech, které kompletně změní otázku typu „seřaď od nejstaršího“ nechci přehlížet.

Proti gustu žádný dišputát

Ačkoli je všeobecně recenze do jisté míry pocitovou záležitostí, následující oddíl bude zcela subjektivní, neberte jej prosím jako žádný postulát. Proto jej z větší části nebudu ani zahrnovat do závěrečného shrnutí, na které můžete dle libosti rovnou přeskočit. Čtyři kategorie karet se svým popisem v pravidlech se jmenují následovně (včetně příkladů v závorce):

1. Zajímavosti – velmi specifická nebo bizarní témata (brýle, domácí mazlíčci, dvojčata, internet)
2. Vědomosti – věda, příroda, historie, zeměpis (severská mytologie, destiláty, hudební teorie, česká gramatika)
3. Otrlosti – věci pro otrlé, škola života (meteorologie, památky UNESCO, Nobelova cena, slovníky)
4. Lahůdky – filmy, hudba, sport, volný čas (svět Marvelu, Freddie Merkury, ČS sportovní legendy)

Názvy jednotlivých kategorií mi prostě nesedí a kdyby autoři zvolili třeba i obligátní rozdělení – kultura, věda, historie a geografie, různé – působilo by vše daleko lépe. Především mezi prvními třemi kategoriemi mi začlenění témat z větší části přijde libovolně zaměnitelné. Otázky nejlehčí obtížnosti mají ráz typu „kolik rohů má jednorožec?“ či „pro nakrmení batolete je vhodnější bagr, sunar a nebo mrtvá vačice?“ případně jsou položeny tak, že na odpovědi nezáleží. Tento další rádoby vtipný pokus autorů u mě rovněž nefunguje ani zdaleka. Mnohem vhodnější by mi přišly naprosto elementární znalosti daného tématu.

Stejně tak odstupňování obtížnosti mi u některých témat vůbec nesedělo. Příkladem budiž téma Dvojčata (uvozené obtížností):
1: Kolik lidí tvoří dvojčata?
2: Přesné datum zničení budov World Trade Center v New Yorku.
4: Jak se nazývají dvojčata spojená částí těla?
8: Jména dvojčat, která podle pověsti založila Řím.

V tématu Hudební teorie je pak na obtížnosti 10 otázka ekvivalentní znalostem hudební výchovy základní školy, která je předcházena učivem konzervatoře (nehledě na minimálně dvě nepřesnosti v tématu). Abych zmínil i nějaké pozitivum, tím je za mě určitě užití oslích můstků pro větší rozmanitost v rámci témat a především otázky obtížnosti 9 a 10, které často vyžadují skutečně hluboké a specifické znalosti a člověk se ledasčemu přiučí. Navíc mi osobně spousta témat přijde určitě zajímavých a dobře volených. Poslední výtku bych však ještě měl k závěrečným otázkám, které mají velice proměnlivou obtížnost. Takže se nezřídka kdy stávalo, že v těsných hrách vítězil ten, kdo měl štěstí na lehčí otázku.

Tak co je teda to „ukulele“?

Přestože jsem zmínil nemálo drobných nedostatků, žádný z nich není zásadní – hra v konečném důsledku není vůbec špatná a baví. Proti sobě však stojí především dva hlavní protipóly. Skvěle fungující mechanismus ve znalostní hře, kterým je volba větší obtížnosti, ale též i odměny na straně jedné. Na straně druhé potom zase nadmíra překlepů a faktických chyb, které se v kvízové hře moc odpustit nedají. Původní vydavatel předpokládá, že při lokalizaci bude přibližně třetina otázek přeložena, třetina adaptována a poslední část bude vytvořena překladatelem. Tyto části od sebe v české verzi není možné odlišit, proto nelze určit zda jsou (ne)povedené otázky dílem českého Asmodee či Blackrock Editions. Všeobecně mám však jako příležitostný tvůrce otázek do oficiálního hospodského kvízu bohužel pocit, že autoři překladu mají více zkušenosti s tvorbou párty her, potažmo lokalizacemi, než s vymýšlením soutěžních otázek. I tak jsem ale rád, že jsem hru vyzkoušel, vytěžil z ní maximum, dozvěděl jsem se pár zajímavostí a nyní ji můžu bez rozmyslu poslat dál, aby zase potrápila mozkové závity jiné partě.

A proč se budu tak rychle hry s více než tisíci otázkami zbavovat? Jednoduše proto, že hra se vlastníkovi bohužel poměrně brzo ohraje. Každá z kategorií obsahuje pouze 25 karet. Ve třech nezávislých skupinách byla však stejně nejčastější volená obtížnost 5 až 6. Po přibližně desíti hrách jsem začínal mít pocit, že se otázky začaly opakovat. Uznávám, značně tomu v rámci testování přispěla i zvědavost typu: „A co by byla desítka?“. Nic to však nemění na tom, že část odpovědí si prostě už pamatuji a mám doma i jiné vědomostní hry. Autoři originálu uvádí, že preferují, aby lokální verze by měly alespoň 400 karet. Škoda, že tomu české vydavatelství nedostálo. Určitě bych na stole uvítal variabilnější verzi hry s déle trvajícím zážitkem než její cestovní variantu. Otázka je, kam by se potom hra vyšplhala cenově. I teď, vzhledem k nepotřebě složitých komponent a náročného testování herních mechanik či balancování je za mě cenovka kolem 550 Kč poměrně vysoko. Jako milovník vědomostních soutěží ji však s klidným svědomím mohu doporučit pořídit, odehrát co půjde a pak ji nabídnout třeba na místním bazaru.

Pane Čechu, nerad přetahnul bych strunu, končim hru a beru tisicikorunu.

– Jaromír Nohavica, Milionář