Hra o Trůny: Desková hra (druhá edice)

hodnoceno 661x (Seznam vlastníků)

Hra o trůny, zápisek třetí

Autor: tommyspeedman | 4 hodiny 10 minut | 22.11.2014 | 8

Hra: Hra o Trůny: Desková hra (druhá edice)

Hráči: tommyspeedman a 5 neregistrovaných

Další střet králů (a královny), jehož výsledkem byla další hostina pro vrány. Na tuto Hru o Trůny jsem se velice těšil. Ač to ze začátku vypadalo bledě (sehnat náhradu za hráče, který se nepřízní osudu musí omluvit pár hodin před začátkem, bylo docela hektické) nakonec se vše podařilo a konečně se mi splnilo přání zahrát si v šesti. Pokud jsem si u minulého zápisku nepamatoval úplně přesný průběh tak v šesti hráčích jsem na tom ještě hůře. Opět to tedy bude více méně popis čistě z mého pohledu. Z pohledu Martellů.

Název dnešního zápisku by mohl znít „Intriky, dohody a tajná spojenectví“.

Jak už jsem předeslal, sešli jsme se tentokrát v šesti:

Do „bitev se hrnoucí“ Jirka si v losování vytáhl žeton se lvem, dostal tedy do rukou červené karty Lannisterů.
Moje sestřička, jakožto jediný zástupce něžného pohlaví v naších šarvátkách, dostala do rukou příznačně karty s růží. Fakt, že má růže trny a že některé z těch trnů jsou „ostré jako břitva“ mi ze zpětného pohledu také mohlo dojít dříve, ale nepředbíhejme.
Jak bylo již zmíněno v úvodu - písečná území Martellů jsem si „naprosto poctivě“ (asi tak poctivě, jako jsou poctiví Hráči o Trůn) vylosoval já (chtěl jsem si zkrátka zkusit hrát za všechny rody a v šesti se jen tak nesejdeme).
Pepa tentokrát dostal jelena Baratheonů takže bylo jasné že „Železný trůn je po právu jeho. Všichni, kteří to popírají, jsou jeho nepřáteli.“. Nebo snad ne?
Karty zlovlka a obecně zasněžená území Starků nakonec obdržel Miloš. Byla to jeho první hra a jako startovní pozice to není pro začátečníka špatné.
Karty rodu Greyjoyů dostal do rukou Kryštof. I on hrál tuto hru poprvé. Zpětně si říkám, že i jemu jsme měli dát jednodušší pozici… No ale na druhou stranu, karty Greyjoyů rozhodně patří mezi ty nejsilnější (možná úplně nejsilnější - můj názor) takže snad ani on nestrádal.

Pro tuto hru jsme poupravili pravidla hry následujícím způsobem:

• Prohlížet zbývající karty rodu v ruce jiného hráče je zakázané. (toto pravidlo hrajeme vždy)

Tolik k navození atmosféry a teď už jako vždy k samotné hře.

Ta začala o skoro půl druhé hodiny později, než bylo původně v plánu, ale to nevadí. Neseznámit nováčky s pravidly a úskalími v takto rozsáhlé hře by asi nebylo moc férové. Pravidla novým hráčům vysvětluji většinou já a pokaždé si říkám, že jednou sepíšu nějaký stručný výtah pravidel, abych neskákal od jednoho k druhému („jo a ještě tohle je důležité…“, „jo a tohle jsem Vám ještě zapomněl říct…“ :-) ).

Musím říct, že hra v šesti má opravdu své kouzlo. Na první pohled vypadá plán i pro šest hráčů „dostatečně veliký“, ale je to skutečně jen na první pohled. V této hře jsme měli celkem štěstí na verbování, stejně tak na zásoby, takže armády se poměrně rychle zvětšovaly a najednou už Západozemí nevypadalo tak veliké jako předtím. Hráči jsou skutečně nuceni hlídat si záda, což se při hře s neutrálními armádami většinou nestává (proč taky).

Druhou skvělou věcí na hře v šesti lidech jsou interakce hráčů. I ty jsou mnohem důležitější než ve hře s jiným počtem hráčů. Řekl bych, že dobrou čtvrtinu hry jsme čekali, než se dva nebo tři hráči vrátí z vedlejší místnosti, kde se „bavili o počasí“. Několikrát se i stalo, že když se otevřely dveře, další hráč od stolu se zvedl, poprosil jednoho z příchozích, aby se ještě chvilku nevracel, že prý „si s ním potřebuje o něčem v soukromí promluvit (asi taky o počasí)“. A tak to chodilo často. I přesto mi ale přijde že „oficiální/veřejná spojenectví“ vlastně nebyla (nebo byla, ale já zrovna debatoval o počasí; nevím). Což je možná trochu škoda – rozhodně se nám například nestalo, že by se bitvy účastnily třeba čtyři nebo více armád. Občas někdo někoho podpořil, ale spíše si každý dláždil cestičku sám pro sebe a dával pozor na ostatní než aby si dva nebo tři hráči vytvořili společně pevnou alianci. Ale třeba se mýlím. A když si teď tak uvědomuji, po zkušenostech z nějakého třetího kola, kde jsem pevně věřil ve spojenectví Tyrella a odměnou mi byla dýka – co dýka – meč – co meč – beranidlo do zad (a výsměch ostatních) se vlastně ostražitosti hráčů ani nedivím.

A teď ke hře. Úvod hry byl klasický, každý si vsadil na jistotu. Žádné šarvátky. Obsazování sousedních pozic a přípravy na další kola. To bylo doménou počáteční fáze hry. Mým plánem bylo vytvořit spojenectví s růží. Protože za Tyrelly hrála má sestřička a už jednou se nám kooperace dařila, očekával jsem, že se mnou vytáhne na sever. To mi samozřejmě i přislíbila a já byl proto navýsost spokojený (případní čtenáři mých předchozích zápisků se teď chytají za hlavu se slovy „ten je vážně nepoučitelný“). Co si budeme povídat, Martellové nejsou na moři nijak zvlášť skvělí, proto jsem se rozhodl vsadit na pochod po souši, byť je to pomalejší. V Dornském moři a ve Východním letním moři jsem měl v plánu udržovat minimální dostatečnou sílu lodí pro obranu, ale jak už to tak bývá, události se ne vždy vyvinou tak, jak si je člověk naplánuje. A tak jsem nakonec válčil v mořských oblastech častěji, než jsem zamýšlel. Hned v úvodu hry jsem se dostal do menšího diplomatického sporu s Tyrellem o bohaté území Princova průsmyku. Pochopitelně jsem si ho nesobecky nárokoval pro sebe, až jsem ho nakonec neochotně v zájmu našeho spojenectví přenechal svému spojenci. A Tyrell tak rostl do síly. Až moc. A to mě znepokojovalo. Až moc. A ničemu nepomohli ani další zelení rytíři ve Třech věžích ani zvětšující se flotila v Redwynské úžině a posléze i v Západním letním moři. Stále jsem doufal v naši dohodu o útoku na sever. Tam jsem se také vydal, ale nakonec mé pěší jednotky nedošly dál než do Kostěné cesty a Bouřlivého konce…

Můj první střet se stal s Baratheonem. Jeho silné loďstvo logicky vyrazilo do Východního letního moře. Bitvu jsem nakonec prohrál, ale to v této fázi hry tolik nevadilo. Doran Martel Baratheonovi rychle ukázal, že „tudy teda ne“ a žeton Baratheona na jedné stupnici vlivu putoval na poslední pozici (pěkné překvápko). Velice rychle jsem vystavěl v přístavu Slunečního oštěpu nové loďstvo a podporován veslicemi z Dornského moře jsem vyhnal Baratheona zpět do Zálivu ztroskotání (příznačné). V této části hry jsem byl celkem spokojený.

Zákeřný útok Tyrella byl nečekaný a nepříjemný. Jednou z mých naivit byl falešný pocit bezpečí v  Hvězdopádu, který je od Tří věží a dvou jednotek zelených rytířů oddělen širokou řekou a proti případnému útoku pěšáka z Princova průsmyku se můj rytíř s podporou Železodřeva jistě ubrání. Nicméně Západní letní moře oblasti Tří věží a Hvězdopádu krásně propojuje a já se tak dostal do velice nepříjemné situace, kdy do tohoto, v té chvíli ještě mnou kontrolovaného moře vpluly hned dvě Tyrellské lodě jež (ne)čekaně připluly z Redwynské úžiny. Tyrell se jen smál a ostřil meče. Jediná moje záchrana v té chvíli byla karta Arianne Martell. Plán Tyrella mi byl úplně jasný. Navíc mi ho na konci hry i sestra potvrdila – rytíři z Tří věží vedení Lorasem (o něm jste již jistě slyšeli) a podporovaní Princovým průsmykem by způsobili po vylodění v Hvězdopádu a následném útoku na Železodřevo hotovou zkázu. Bylo jasné, že s dohodou s Tyrellem je konec. Po zbytek hry jsem měl co dělat abych udržel jakž takž silnou obranu na této části hracího plánu díky čemuž jsem musel vzdát pochod na Baratheona.

A tak se z nepřítele stává spojenec… No, to sice ne, ale nakonec jsem s Baratheonem uzavřel alespoň diplomatickou dohodu o neútočení. Upřímně – nebyl jsem si úplně jistý svým postavením. Ale řekl bych, že moje odražení jeho jednotek v začátcích hry ho přimělo naši dohodu dodržovat. Samozřejmě tu bylo stále riziko střetů a já se hodně bál o svého rytíře v Bouřlivém konci (opravdu jsem nechtěl přijít o hrad v tamní oblasti). Těžko říci, jak by případný střet dopadl, nakonec by asi jednotky jelena z Královského lesa za pomoci podpor bitvu se mnou vyhrály, ale Baratheon nakonec svou část dohody dodržel. Navíc se mi podařilo dohodnout s ním společný útok na hrad v Rovině (a odvést tak jeho pozornost jinam). Což se mu zamlouvalo…

Tou dobou na opačném konci Západozemí:

Nekonečné boje mezi Greyjoyem a Lanisterem s případným zásahem Starka. V říčních krajinách, na území Řekotočí, Mořské stráže, Dvojčat a Cailinské držby byly zakopány všechny tři armády, které se tak držely navzájem v šachu. Velké boje proto probíhaly na moři. Zlatý průliv a Zátoka železných mužů byly tou dobou už plné vraků potopených lodí a nafouklých utopených těl jejich původních posádek. Střety to byly skutečně skvělé. Ten pocit, kdy jediná jednotka Lannistera útočí na tři jiné, vše nasvědčuje výhře lva a je zahrána karta Sera Gregora Clegana se třemi meči… A ten pocit když je proti této kartě použita karta Balona Greyjoye  a o bod tak nakonec přeci jen vyhraje Greyjoy. A to vše jen proto, aby později stejně musel ustoupit a musel zničit lodě, které už nemají kam ustoupit… A to vše jen proto, aby se v následném protiútoku opět vrhl na lva z druhé strany. K nezaplacení. Škoda jen, že Stark hrál hru poprvé a nejspíš proto se držel trochu víc stranou a neposílal své jednotky tolik do boje (na druhou stranu obrana severu byla neprolomitelná). I když nakonec jsme se i my dva dostali do křížku (byť trochu vzdáleně) – v jedné fázi hry (tehdy, když jsem byl pod útokem Tyrella v Západním letním moři) jsem ho prosil o podporu proti lodím nepřítele - v té chvíli měl totiž loď a žeton podpory v Moři zapadajícího slunce. Odpovědí mi byl úsměv a podpora Tyrella… No, zdá se, že zákulisní domluvy mu šly lépe než mě…

Baratheon tou dobou obsazoval celkem nerušeně pátý hrad. Střádal jednotky pro útok na Královo přístaviště, které také s úspěchem dobil. Následně o něj tuším přišel, ale netrvalo dlouho a měl ho opět ve svých rukou. Hra byla v nějakém sedmém kole a herní čas byl něco přes čtyři hodiny. Což s přihlédnutím k pozdnímu začátku bylo pro Pepu i Miloše dosti šibeniční. Nakonec jsme se tedy domluvili, že osmé kolo bude (bohužel) poslední. Stav hradů byl takový, že Baratheon měl šest hradů, já čtyři a ostatní hráči tuším po třech. Chtě nechtě jsem to byl nakonec pro změnu já, kdo porušil dohodu o neútočení mezi mnou a Baratheonem. V boji s Tyrelem jsem neměl šanci a tak moji jedinou nadějí bylo využít toho, že téměř všechny jednotky Baratheona byly na hlavní mapě a domovský ostrov bránil pouze žeton Rodového sídla. Pokud by se mi můj plán podařil a já díky oběma žetonům pochodu nejdříve obsadil Záliv ztroskotání a následně se úspěšně vylodil v Dračím kameni Baratheon by klesnul na pět hradů a já si tak o jeden polepšil a dostal se také na pět (samozřejmě za předpokladu, že by všechny moje jednotky udržely současné pozice což v té chvíli nebylo tak úplně jasné). A to by nebyl špatný výsledek, když vezmu v úvahu, že jsem se celou hru moc nehnul a zuby nehty držel pouze čtyři hrady v oblastech Slunečního oštěpu, Železodřeva, Hvězdopádu a Bouřlivého konce. A tak můj postup započal. Baratheon byl natolik soustředěn na boje ve vnitrozemí, že můj útok loděmi v Zálivu ztroskotání v podstatě vůbec neřešil. Kdo to ale řešil, jsem byl já. Hlavně otázka rodové karty. Baratheon měl stále v ruce nejsilnější kartu, ale kdyby se mi nepodařilo vyhrát tuto bitvu tak stejně nemám šanci. Nakonec jsem proto použil silnější z obou karet, co mi zbývaly. Oblast jsem dobil, cestu do Dračího kamene jsem měl volnou a už zbývalo jen doufat, že Baratheon ve vnitrozemí použije Stannise…

Ale jak už to tak bývá a jak jsem již psal (taky jste si všimli, že se neustále opakuji, obzvlášť ve vlastních chybách) – události se ne vždy vyvinou tak, jak si je člověk naplánuje. A Tak mě při mém druhém – pro Baratheona ještě překvapivějším – útoku na Dračí kámen přivítal Stannis Baratheon a ukončil tak moje šance v této hře. A tím také dokázal, že „Železný trůn je po právu jeho“ a s konečným stavem pěti hradů v osmém kole ukončil hru jako vítěz.

A co závěrem? Stejně jako minule – krása Hry o Trůny je v jejích možnostech a v hráčích, kteří ji hrají. Navíc ty intriky a hlavně taktiky… Snažíte se předcházet „minulým“ chybám a proto děláte „předminulé“ chyby. V předchozí hře jsem se například potýkal s nedostatkem žetonů moci. Tentokrát jsem se snažil hromadit moc, kdy to šlo, na úkor dalšího postupu. Sice se mi celkem hodila, divocí na nás v této hře poměrně často dotírali, ale když na jedné straně přidáte, na jiné si musíte zase ubrat. Komu se podaří všechny strany dokonale vyvážit je vítěz. A to byl tentokrát Pepa. Takže mu tímto gratuluji, pevně věřím, že oba nováčci si hru také užili a těším se, že se při nějaké další příležitosti všichni zase utkáme. A snad opět v šesti, protože v šesti je tahle hra skutečně nejlepší ať si kdo chce co chce tvrdí ;-)

Odehráno v: Pardubice (Okres: Pardubice)