Heat

hodnoceno 354x (Seznam vlastníků)

„S plynem na podlaze“ – opravdu?

Autor: Miner | 27.12.2022 | 20

Nečekaný hit

Dneska se podíváme na trochu nečekaný hit: závodní hru Heat. V angličtině hra vyšla s dovětkem „Pedal to the Metal“, což je spojení označující rychlou jízdu, volně by se dalo přeložit jako „s pedálem na podlaze“. V češtině se hra jmenuje pouze HEAT – bez dovětku – a vydává ji Blackfire.

Označení nečekaný hit může znít zvláštně, když se hra vyhřívá na vrcholu Hotness žebříčku na serveru BGG, stoupá i v celkovém hodnocení a hodnotí ji pozitivně recenzenti i hráči. Ale když hra ke konci roku vyšla, málokdo očekával, že hra takto zaboduje. Její autoři Asger Harding Granerud a Daniel Skjold Pedersen sice nejsou žádní nováčci, ale jejich hry nepatří k nejznámějším, společně designovali například hru Deep Blue nebo 13 Days: The Cuban Missile Crisis a nejznámější hrou od těchto autorů bude nejspíš jiná závodní hra, cyklistická Flamme Rouge, kterou designoval Asger Harding Granerud sám. Zrovna tak ve vydavatelství Days of Wonders, pod které spadá první anglické vydání Heatu, v posledních letech vydávali spíše hry, které zapadaly do průměru, a na hity jako Small World, Five Tribes nebo Memoir '44 mohou jen vzpomínat.  

Jeden z faktorů, který bezesporu napomohl úspěchu hry, jsou vynikající ilustrace od Vincenta Dutraita – já osobně nejsem fanouškem formulí a závodních her obecně, ale ilustrace na víku přesto přitáhla můj pohled a vzbudila zájem. Hra je zasazená do prostředí motosportu, konkrétně závodů formulí, ale na titulním obrázku nenajdeme žádné moderní, aerodynamicky téměř dokonalé monoposty, ale staré formule ze šedesátých let, kdy každý závod představoval pro pilota formule taneček se smrtí. Jejich vozy měly daleko k bezpečnosti a ovladatelnosti dnešních monopostů a okruhy, po kterých jezdili, měly daleko k dokonale hladkým kobercům dnešních závodišť. Ale nic z toho nebránilo adrenalinem nadopovaným pilotům prohánět se ve svých rakvičkách v rychlostech přesahujících 200 km/h. Titulní ilustrace tuto atmosféru zachycuje dokonale.

Technická kontrola

V základní krabici najdeme herní materiál (karty, herní desku, model formule, řadící páku atp.) pro šest pilotů a místo na propriety pro další dva – s ohledem na úspěch hry, se dá předpokládat, že práce na rozšíření už probíhají. Hra obsahuje dva oboustranné herní plány, celkem tedy čtyři závodní okruhy. Znovuhratelnost pak ještě doplňují různé moduly, které mohou upravovat podmínky na trati nebo umožňují odehrát sérii závodů v rámci šampionátu.

Pravidla jsou rozdělená do dvou sekcí: základní pravidla a pokročilá pravidla (v těch jsou popsány veškeré přídavné moduly). Zde malinko odbočím a silně doporučím nehrát hru se základními pravidly, dejte si maximálně jedno cvičné kolo na vstřebání pravidel a pak hned přejděte k pokročilým pravidlům a přidejte modul garáž.

Přibalený insert je funkční a co jsem četl, pojme i obalené karty, což je fajn. Celková kvalita komponent je na vysoké úrovni, a byť desky hráčů nejsou z kartonu, ale z tvrdého papíru, ničemu to nevadí, protože s deskou při hře nijak nemanipulujete. Stejně jako krabice i komponenty mají povedené tematické ilustrace a kromě toho i velice vydařený grafický design. Například desky hráčů zobrazují palubní desku monopostu, na níž jednotlivé budíky představují průběh herního kola. Ve chvíli, kdy se zorientujete, tak zjistíte, že téměř veškeré informace o tom, jak hra probíhá, máte přímo před sebou. Herní plány jsou také zdařilé a obsahují užitečné vychytávky: například u každého pole najdete číslo, které udává vzdálenost k nejbližší zatáčce. To je hodnota, se kterou budete často operovat a díky chytře navrženému plánu nemusíte každé kolo dopočítávat, kolik polí můžete ujet, než vjedete do zatáčky – stačí se podívat na hrací plán. Ikonografie je konzistentní, některé složitější efekty, zejména z pokročilých karet vylepšení, si nejspíš budete muset párkrát dohledat, ale po pár mrknutích si ikony osvojíte a i kdyby ne, tak na zadní stránce je přehled ikonografie s vysvětlením, takže nemusíte listovat. Pokud bych měl najít nějakou výtku, tak za sebe považuji za zbytečné rozdělení pravidel do dvou sešitů, zbytečně to občas zdržuje při dohledávání nejasností.

Vzhůru na okruh

Heat je závodní hra, v níž pohyb vozu hráči řeší hraním karet. Každý hráč má svůj balíček, ve kterém se nachází 18 karet a k tomu 6 karet HEAT (počty karet se mohou lišit při použití specifických modulů), které má na začátku hry k dispozici, jsou v separátním balíčku položené na herní desce na motoru. Samotná hra je pak velmi jednoduchá, všichni vždy začínají kolo se sedmi kartami v ruce. V první fázi všichni hráči zařadí rychlost (1–4), v další fázi si pak všichni skrytě připraví k zahrání tolik karet, kolik je jejich zařazená rychlost. Následně pak od prvního hráče všichni postupně své karty vyhodnotí, podle hodnoty zahraných karet pohnou formulí, zkontrolují, jestli mohou využít volitelné možnosti, vyhodnotí speciální efekty karet, pokud nějaké mají, pokud projeli zatáčku, zkontrolují rychlost a pokud nezvládnou dobrzdit, vyhodnotí vyjetí z trati, pak mohou odhodit libovolný počet zbývajících karet z ruky a doberou nových sedm karet. Poté co svůj tah vyhodnotí všichni hráči, začíná nové kolo a toto se opakuje až do konce závodu.

Tady se vrátím ke svému předchozímu doporučení, v základní verzi mají všichni hráči úplně stejný balíček a díky tomu je hra velmi plochá, de facto se liší jen v tom, v jakém pořadí hráčům karty přijdou a jak je tedy zahrají. V reálné hře to pak funguje, jako kdyby formule mezi sebou měly nataženo gumové lano. Když někdo ujede, protože mu přišly vysoké karty, za chvíli ho ostatní dojedou, protože se situace otočí, hráč v úniku dobere karty nízkých hodnot a pronásledovatelé naopak vysoké karty. Samozřejmě, že to není tak jednoduché, protože dohrávku ovlivňuje zařazená rychlost, průjezdy zatáček atp., ale to je kompenzováno efekty adrenalinu (kompenzační mechanismus pro závodníky vzadu) a využíváním vzduchových pytlů. Proto rozhodně doporučuji ihned hrát s modulem garáž, který umožní formou draftu nahradit tři startovní karty vylepšení jinými kartami, které mají mnohem zajímavější efekty. V modulu garáž jsou k dispozici dva balíčky vylepšení, základní a pokročilá. Základní jsme hráli přesně jednou a rovnou jsem přešel na pokročilá. A i když hru učím nové hráče, používám rovnou pokročilá vylepšení. Jde vesměs o podobné efekty, jen silnější. Může se zdát, že rozdíl tří karet je zanedbatelný, ale v balíčku 18 poměrně rychle se točících karet jsou tři karty hodně znát.

Kromě 18 karet které točíte dokola, jsou ve hře ještě karty HEAT – ty musíte zahrát do odkládacího balíčku ve chvíli, kdy provádíte manévr, při kterém se zahřívá motor. Například když prudce přeřadíte na vyšší rychlost nebo prudce podřadíte, musíte dobrzďovat do zatáčky, abyste nevyletěli z trati, hrajete speciální kartu atp. Ve chvíli kdy musíte „zaplatit“ kartu HEAT, putuje z vašeho motoru do odhazovacího balíčku, následně pak po dobrání balíčku zamícháte odhazovací balíček, včetně karet HEAT a dobíráte karty do ruky. Tím se vám dostávají karty HEAT do ruky, kde je opravdu nechcete mít, protože kartu HEAT nelze z ruky nijak zahrát ani ji odhodit, tudíž vám efektivně zhoršuje výběr karet k zahrání. Jediná možnost, jak se těchto karet z ruky zbavit, spočívá v chlazení motoru: motor se chladí, pokud máte zařazený nižší rychlostní stupeň (1 nebo 2) nebo pokud jste zrovna poslední v závodě a můžete využít bonus Adrenalin anebo zahráním speciální karty, která obsahuje symbol chlazení. V tu chvíli pak za každý symbol chlazení můžete vrátit jednu kartu HEAT zpět na motor, kde ji zase máte k dispozici k použití. Právě karty HEAT (a jejich použití) jsou jedním z prvků, kolem kterých se hra točí – karty potřebujete k tomu, abyste mohli jet agresivně, ale ve chvíli, kdy je využijete, je jen otázkou času, než se vám dostanou do ruky, kde vám budou překážet. Zároveň je ruka jediné místo, odkud můžete karty HEAT pomocí chlazení vrátit zpět na motor k dalšímu použití. Tento jednoduchý koloběh vytváří prostor pro plánování, který je umocněn použitím karet vylepšení, které umožňují závodníkům volit různé styly závodění a taktiky tomu odpovídají.

Plyn? Nikoliv. Brzda je král!

V názvu recenze se pozastavuji nad tím, jestli není anglický dovětek „s pedálem na podlaze“ zavádějící – je to zejména proto, že ve hře Heat se nejdůležitější a po mém soudu i nejzábavnější okamžiky odehrávají v zatáčkách. Rovinky, kde skutečně jedete s plynovým pedálem na podlaze, jsou ta nudnější část, tam chcete mít co nejvyšší rychlost a zahrát co nejvíc karet s nevyšší hodnotou, hotovo. Ve hře Heat zábava začíná ve chvíli, kdy máte na podlaze pedál brzdy… Když se blíží průjezd zatáčkou… Zejména pokud vám na ruce zůstávají nepředvídatelné karty napětí, které vaši formuli posunou o náhodný počet polí. Řešíte, jestli máte podřadit a zahrát na jistotu, nebo zatáčkou trochu prolítnout, dobrzdit pomocí karet HEAT a využít vyšší rychlosti k nabrání náskoku. Ale co když si pak doberete jen karty vysokých hodnot a nedobrzdíte ani do další zatáčky protože tou dobou už další karty HEAT nebudete mít? No, jisté je to, že když nebudete riskovat, nevyhrajete, ovšem není vůbec jisté, že když riskovat budete, vyhrajete.

Heat nejlépe funguje, když se po trati prohání hodně monopostů, ale co s tím, pokud je není dostatek hráčů? Hrát za více formulí není příliš šikovné vzhledem k neustálé práci s kartami a navíc hra není stavěná na to, aby hráč jedním svým autem pomáhal druhému. Takže je potřeba zapojit automatické piloty, takzvané „legendy“. Obecně nejsem moc příznivcem automatických hráčů, nebaví mě jejich obsluha a dráždí mě, když jejich náhodné fungování nedává smysl, ale zároveň má velký vliv na hru. V této hře nemám s přidáním automatů žádný problém, jejich systém je geniálně vymyšlený. Připravíte si balíček karet legend a každé kolo jednu otočíte: řekne vám, o kolik polí se která legenda pohne, a jediné, co řešíte, je, jestli je legendární pilot blízko zatáčky (pak jede pomaleji a zatáčku projede) nebo jestli je od zatáčky vzdálen (pak jede co to dá, ale zatáčku nikdy neprojede). O kterou situaci jde, zjistíte podle polohy formule na dráze, pro legendy jsou podél trati speciální značky, které vám říkají, jestli už pojede pomalu a projede zatáčku nebo naopak pojede na maximum. Systém je naprosto jednoduchý a přitom funkční, nebál bych se říct, že HEAT můžete hrát vždy se šesti auty na dráze. Na obsluze legend téměř nepoznáte, jestli musíte pohnout jednou formulí nebo třeba pěti, jde o rozdíl v řádu desítek vteřin maximálně. Samozřejmě porazit bota není to samé jako porazit protihráče či protihráčku, v tomto ohledu jsou legendy spíše výplň, byť porazit je není nic jednoduchého, ale z pohledu funkčnosti a obsluhy je to jeden z nejlepších systémů, které jsem zatím měl možnost vyzkoušet. Takhle nějak by měly fungovat všechny Automy, pokud to je proveditelné.

Hra nabízí ještě další moduly, jako je počasí nebo stav dráhy – díky nim nebudou ani závody na stejném okruhu úplně stejné, zároveň je třeba říct, že moduly hru nijak zásadně nemění. Zajímavější je modul šampionát, který vám umožní odjet několik závodů v rámci sezóny anebo klidně i několik sezón za sebou. K dispozici jsou historické sezóny 1961–1963. Pokud budete hrát šampionát, budete své auto vylepšovat postupně a budete mít možnost získávat sponzorské karty, které vám propůjčí další výhody. Pokud byste měli v plánu zahrát více her, určitě mohu šampionát doporučit, navíc není nutné odjet všechny závody v rámci jedné seance, byť pro pocit z celkového vítězství je to asi nejlepší. Každopádně: rozehraný šampionát si můžete jednoduše uložit, insert nabízí dostatek přepážek k oddělení různých balíčků.

Zhodnocení sezóny

Hra Heat je pro mě velmi příjemné překvapení, předem jsem ji neznal a jako nefanoušek závodních her jsem ani nic moc nečekal. Dostalo se mi ale svižné a zábavné hry, která výborně funguje jako rodinná hra (se zkušenějším průvodcem bych se hru nebál označit jako vhodnou i pro úplné nehráče či začátečníky), zároveň je to hra, která neurazí ani zkušené hráče. Zábavnost Heatu spočívá v tom, že herní rozhodnutí činíte v průběhu celé hry; výjimkou jsou výjezdy ze zatáček do dlouhé rovinky, tam prostě chcete co nejvyšší rychlost a zahrát co nevyšší karty, takže po projetí zatáčky zahodíte všechny nízké karty a doufáte v co nejlepší dobrání, tam není co vymýšlet. Ale po většinu času máte co vymýšlet. Ve hře se vám točí plus minus osmnáct karet, které znáte – to je dost na to, abyste si nepamatovali, co už máte odehráno (z odhazovacího balíčku vidíte jen vrchní kartu), pokud tedy nejste zkušený hráč mariáše, ale zároveň při sedmi kartách v ruce můžete rozumně kalkulovat s tím, co vám může přijít, do toho se vám do balíčku namotávají karty HEAT, které tam nechcete – ale vlastně potřebujete, abyste je mohli znovu použít… A abyste je mohli použít, musíte ochladit motor, to vás nutí jet pomaleji atd. atd. Díky tomu jste stále ve hře, na konci svého kola přemýšlíte, jaké karty si necháte a jaké odhodíte, zároveň tím nikoho nezdržujete, protože může hrát další hráč. Po dobrání karet řešíte, jakou rychlostí pojedete a které karty zahrajete, což vzhledem k tomu, že některé karty mají proměnou hodnotu, není vždy tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Samotné provedení tahu je pak velmi rychlé a i při hře šesti hráčů nejsou žádné velké prostoje, a hned poté co pohnete svou formulí, máte zase nad čím přemýšlet. Tento aspekt pro mě dělá Heat zábavným a to i přes absenci složitějších mechanismů, které by věrněji simulovaly závody – anebo možná právě proto.

I přes své kvality není Heat hrou pro každého: jde o vysoce taktickou hru, ve hře de facto není žádná strategie, možná úvodní draft vylepšení, ale to je všechno. Vše ostatní jsou okamžitá rozhodnutí, kdy řešíte svou pozici na trati za pomoci karet, které jste dostali do ruky. Pokud vás na hrách láká zejména strategická rovina, dlouhodobé plánování a výběr optimálních kroků vedoucích k výhře, to ve hře nenajdete. Stejně tak, pokud vás neosloví základní mechanika protáčení balíku karet s přidáváním a odebíráním karet HEAT, hra vám nemá moc co jiného nabídnout, protože kromě modulu garáž, který považuji za povinnost, už žádný modul hru nijak znatelně nemění a to platí i pro jednotlivé tratě – mají různou délku a liší se počty zatáček, což sice znamená, že každou tratí budete projíždět trochu jinak; ale nijak to nemění průběh hry ani mentální proces, který hra navozuje. Heat není simulací závodů formulí, ve hře nejsou žádné manévry, maximálně někoho dojedete a využijete vzduchový vak, ale to je spíš vyrovnávací mechanismus. Ve hře není pitstop, tankování, obutí monopostu, všechny tyto technické činnosti jsou abstrahovány pomocí karet vylepšení. Pokud hledáte komplexnější simulaci závodů, tou Heat není. Dokážu si i představit, že se hra může díky své jednoduchosti ohrát, ale já sám zatím ten pocit nemám. Navíc, jak jsem psal výše, rozšíření už je nejspíš na cestě a uvidíme, s čím autoři přijdou. Pokud vám nic z toho, co jsem psal výše, nevadí, pak vám mohu s klidným svědomím Heat doporučit.