Zavřete oči a vzpomínejte

Autor: Bluda | 14.6.2021 | 2

„Dědečku, já ti musím něco říct. Ale… nebudeš se na mne zlobit?“

Muž se na dívenku usmál, posadil si jí na koleno a pohladil po vláskách.

„To víš, že ne, děvenko, copak by se na tebe vůbec někdo mohl zlobit? Určitě nebude tak zle.“

„Já vím, že mi to maminka zakázala, ale hrála jsem si na půdě a něco jsem tam našla.“

„Maminka nechce, aby ses umazala, ale jinak na půdu můžeš, to není nic hrozného.“

Holčička odběhla a za malou chvíli se vrátila s rozzářenýma očima, v náruči nesla zaprášený kufřík.

„Dědečku, dědečku, já tam našla v rohu tenhle kufr, nemohl by v něm být třeba nějaký… poklad?“

Dědečkovi se rozzářily oči snad ještě víc, než malému děvčátku.

„To víš, že je tam poklad, berunko zlatá! Co já se ho nahledal! A teď pojď sem…“

Budu ti něco vyprávět

Život na dlani je párty hrou pro 2–8 hráčů. V krabici poseté barevnými obrázky se nachází 100 velkých karet s obrázky vzpomínek, 20 malých karet s omezeními, plátěný sáček s 11 předměty, 24 žetonů bodů a samozřejmě pravidla.

Hráči se rozdělí na 2 až 4 týmy a každý tým dostane 6 náhodných karet vzpomínek. Poté se zvolí začínající tým a ten si určí, kdo bude pro tuto chvíli „dědeček“ a kdo „vnouče“.

Vnouče si z balíčku vzpomínek vezme (tak, aby ji nikdo neviděl) vrchní kartu a prohlédne si ji – tuto vzpomínku se bude pokoušet dědečkovi připomenout. Pokud se na ni vyloženě necítí, umožňují pravidla kartu zahodit a vzít si jinou. Nyní dědeček zavře oči, nastaví dlaň a vnouče se pomocí předmětů, které má k dispozici, snaží na dlani vyvolat vzpomínku. Může dědečkovi na ruku předměty pokládat, posouvat je, apod. Nemělo by se na ruku malovat či psát, ani by si vnouče nemělo na své dlani dopředu zkoušet, jaký bude svým konáním vyvolávat vlastně pocit.

Dědeček se snaží soustředit na tuto vzpomínku a ostatní hráči sledují, jak vnouče vzpomínky vytváří. Jakmile vnouče skončí, oznámí to nahlas a odstraní zbylé předměty z dědečkovy dlaně – ten již nyní může otevřit oči. Vnouče pak kartu vzpomínky položí lícem dolů doprostřed stolu, ostatní týmy pak na tuto kartu položí jednu vzpomínku ze šestice svých karet, o které si myslí, že by se mohla vyvolané vzpomínce nejvíce podobat. Pak si doberou jednu kartu, aby měly karet opět 6.

Vnouče si nyní vezme ještě druhou vzpomínku a vše se opakuje. Na stole tedy nakonec budou ležet dvě karty za každý tým. Pokud hrají méně než 4 týmy, doplní se ještě karty vzpomínek na stole do počtu 8. Dědeček tyto karty zamíchá a vyloží před sebe. Nyní musí najít dvě vzpomínky, které mu chtělo vnouče připomenout – a to ve správném pořadí. Za každou správně určenou kartu (ve správném pořadí) dostane aktivní tým 1 bod. Pokud dědeček označil některou kartu jiného týmu, dostává bod tento tým.

Štafetu přebírá další tým a kol by mělo proběhnout tolik, aby byl každý hráč alespoň jednou dědečkem i vnoučetem.

Autoři mysleli i na hru dvou hráčů, která se hraje kooperativně, nebo na netýmovou hru tří či více hráčů, kdy si hráči postupně předávají role (vnouče/dědeček/škodiči). Jelikož ale hlavní podstatou hry je ono navozování a hádání vzpomínek a karty se vždy doplňují do počtu osmi karet, je herní zážitek vždy velice podobný. Nicméně fakt, že si hru můžete užít, i když nechcete (či nemůžete) hrát na týmy, velice chválím.

Kufr plný vzpomínek

Stovka karet, která je k dispozici, představuje vlastně kufr fotografíí nastřádaných během dosavadního života dědečka Leopolda. Pokud tedy máte chuť, můžete si seřadit karty podle čísel a prohlížet obrázky jako v albu. Ze začátku tak budete prohlížet především černobílé „fotografie“ z jeho dětství, občas naleznete nějakou kresbu či náčrtek, postupně se vám ale bude před očima odehrávat celý příběh. Toto považuji za velice příjemný bonus, který vlastně není pro hru samotnou zásadní, ale zkrátka z toho máte takový pocit, že to do sebe všechno zapadá a dává to smysl.

Asi nemusím zdůrazňovat, že karty jsou opravdu krásné, za zmínku však určitě stojí ještě fakt, že na některých kartách jsou texty, které jsou ovšem všechny pěkně přeloženy do češtiny (ač jde v podstatě pouze o texty atmosférické a pro samotnou hru tedy ne zcela podstatné).

Plátěný sáček obsahuje zvláštní směsku rozličných drobností – suchý zip, plastové kostičky, tkaničku, dřevěnou figurku, gumovou přísavku, kovovou minci apod. Výběr předmětů je na první pohled možná poněkud podivný – snad jde o předměty, které dědeček nasbíral na cestách a mají pro něho nějakou nostalgickou hodnotu – nicméně ve hře tento různorodý mix funguje velmi dobře.

Na první pohled se to nemusí zdát, za jednu partii se však dostane do hry celkem dost karet a může to maličko svádět k tomu, že hráči budou mít trochu tendenci v dalších partiích některé vzpomínky vytvářet způsobem, jaký už dříve použili nebo viděli u někoho jiného. Toto částečně eliminují karty omezení. Každé toto omezení definuje nějaké dodatečné pravidlo, které je potřeba během vyvolávání vzpomínky dodržet – jde buď o nějaké pravidlo ohledně předmětů (smíte použít jen některé z předmětů, nebo některý naopak použít musíte), nebo o omezení způsobu, jak působit na dědečkovu ruku (smíte jen na prsty, na dlaň či na hřbet ruky, nebo musí mít dědeček celou dobu ruku svisle). Zapojení těchto karet po pár partiích rozhodně doporučuji, hru to poměrně oživí.

Příběhy z jiných světů

Her s obrázkovými kartami, kde hráči musí uhodnout tu správnou kartu, je pochopitelně k mání více. Asi nejpopulárnější z nich je Dixit, který asi není třeba příliš představovat. Aktivní hráč vždy vybere jednu kartu a nabídne k ní takovou indicii, aby kartu pokud možno někdo uhodl, ale ne všichni; ostatní hráči dle indicie vyberou také jednu kartu (všechny se pak vyloží na stůl lícem nahoru) a snaži se současně zmást ostatní hráče svojí kartou a uhodnout kartu aktivního hráče. Život na dlani tuto hru samozřejmě do jisté míry připomíná, ale popis karet pomocí pokládání předmětů na dlaň (oproti slovním či zvukovým nápovědám v Dixitu) hru posouvá do úplně jiné roviny. Výborný mi přijde i nápad, že se hádají vždy dvě karty najednou, takže je to pro hádajícího hráče obtížnější, škodiči pak naopak mají větší šanci na úspěch. Ještě bych vyzdvihl jednu věc – bodování. Moc se mi líbí, jak je toto u Života na dlani jednoduše řešeno. Vždy, když hraju Dixit po delší době, strašně tápu v tom, kdy mají jít králíci o kolik políček, tady je to prostě vždy za jeden úspěšný tip (či podvrh) po jednom bodu. Obě hry jsou podle mne výborné, ale tím jedinečným pocitem při hře si troufám říct, že Život na dlani je u mne o maličko výše.

Další podobnou hrou je Múza, která je takový Dixit lehce řízlý Activitami. Svým způsobem má vlastně k Životu na dlani mnohem blíže – hra se hraje na týmy a karty se popisují dle různých pravidel (podle karet inspirace). Jeden tým hádá (bude mít jakoby jednoho dědečka a vnouče) a druhý mu vybere jednu kartu, kterou musí uhodnout. Tým, který kartu zvolí, ovšem zná (narozdíl od hádajícího týmu) celý set karet, ze kterých pak bude hledající hráč správnou kartu vybírat. Může si tak dopředu zvolit takovou kartu, která bude pravděpodobně kolidovat s jinou kartou díky předpokládané nápovědě, kterou napovídající hráč použije. Ve dvou týmech hra funguje velmi dobře, pokud ale hraje více týmů, jsou vždy zapojeny pouze dva a ostatní se jen dívají.

Překrásnou hrou, kterou musím alespoň zmínit, je ještě Mysterium, ale jelikož se jedná o hru asymetrickou, tak se od našeho Života na dlani už příliš vzdaluje. Jeden hráč zná okolnosti záhadné vraždy a ostatní se snaži rozluštit případ dříve nežli protivníci. Pokud se vám tedy takovéto hry líbí, určitě Mysterium stojí za vyzkoušení.

Bude na co vzpomínat?

Určitě bude! Máte-li rádi hry typu Dixit a chcete zkusit trochu jiný herní zážitek, nebo pokud naopak s podobnými hrami vůbec žádné zkušenosti nemáte, určitě Život na dlani zkuste. Hra je pravidlově velice jednoduchá, vysvětlená za pár minut, a ten pocit, když se vám po chvíli přemýšlení podaří pouze na základě toho, co se vám před několika okamžiky odehrávalo na ruce, uhodnout obě vzpomínky, je prostě úžasný. Chce to sestavit trochu vyrovnané týmy, ale v pohodě hru zvládá sedmiletá dcerka a baví se u ní všechny věkové kategorie.

Podtrženo, sečteno – Život na dlani si v naší sbírce své místo rozhodně zaslouží – a věřím, že i v té vaší!

„A dědečku, víc těch krásných obrázků už nemáš? To je škoda.“

„Nemám, princezno. Ale pokud chceš, můžeme si nějaké ještě půjčit z Dixitu.“

Sdílet s přáteli: