Autor: Slouha | 19.9.2021 | 11
Někdy si zkrátka chcete splnit sen. Slavný deskoherní autor Jamey Stegmaier si splnil svůj, když s kolegou Alexandrem Schmidtem navrhl hru Rudý úsvit. Nejedná se o nějakou komunistickou fan fikci, ale o barevnou karetku, volně inspirovanou sci-fi knihami Pierce Browna a postavenou na mechanismu známém z populárních Tajuplných říší. Na český trh ji nedávno přineslo vydavatelství Albi. Zazáří tahle hra, nebo naopak rychle zapadne?
Hráči a hráčky se v Rudém úsvitu snaží sestavit co nejlepší kombinaci karet v ruce, kterou na konci ohodnotí. Začínáte s pěti kartami a ve svém tahu většinou hrajete jednu z nich z ruky na jednu ze čtyř lokací na hrací desce. Poté vyhodnotíte schopnost zahrané karty a doberete si do ruky kartu z jiné lokace. Podle toho, z jaké lokace si kartu vezmete, získáte ještě dodatečnou akci. Pokud nechcete z ruky hrát žádnou kartu (většinou ve chvíli, kdy máte již dobrou kombinaci karet), můžete pouze otočit vrchní kartu z dobíracího balíčku, umístit jí na lokaci a získat akci, kterou daná lokace poskytuje.
To je vše. Jednoduchost základních pravidel patří jednoznačně mezi přednosti Rudého úsvitu. Nebyl by to ale Jamey Stegmaier, aby na hru nenabalil pár vychytávek navíc. Na každou lokaci je napojen vlastní způsob získávání bodů. V případě Jupiteru postupujete na stupnici flotily, na lokaci Institutu přidáváte kostičky do… Institutu a na Marsu si berete cenné krystalky helia. Tyto schopnosti lokací představují zároveň podmínky toho, kdy nastane konec hry. Podmínkami je překročení sedmého místa na stupnici flotily, umístění sedmi kostiček v Institutu nebo držení sedmi krystalků helia. Pokud jsou libovolnou kombinací hráčů a hráček splněny všechny tyto podmínky, nebo pokud někdo splnil dvě z nich, hra končí. Dohraje se kolo a začíná závěrečné sčítání bodů. Kdo má bodů nejvíce, stává se vítězem/vítězkou.
Pak je tu ještě poslední lokace – Luna. Autoři jí k tomu, aby do hry dostali speciální schopnosti kolejí. Na začátku hry dostanou všichni destičku koleje, která jim dává určitý bonus, když prostřednictvím akce Luny získají „žeton nadvlády“. Tento efekt se spustí, i když žeton ve svém držení již mají. Jedná se o schopnosti velmi jednoduché, přinášející ale příjemnou drobnou výhodu.
Gró hry ale leží ve 112 krásně ilustrovaných kartách. Ty jsou rozděleny do 14 barev podle jednotlivých kast, které se v knižní předloze vyskytují. A každá z barev přináší určitý typ „nasazovací schopnosti“, která se vyhodnotí poté, co kartu vyložíte do vybrané lokace. Některé „vyhošťují“ karty pryč ze hry, další přesouvají karty mezi lokacemi, jiné spíš manipulují se závěrečným hodnocením. Žádné dvě karty však nejsou stejné. A to jak z hlediska schopnosti, kterou přinášejí, tak z hlediska závěrečného bodování. Stejně jako ve zmíněných Tajuplných říších i zde na konci dostanete body navíc, pokud v ruce držíte společně s kartou X i kartu Y. Nesmíte však držet žádnou kartu barvy Z, jinak se vám body naopak odečítají.
Vytváření si funkční kombinace karet na ruce a rozhodování se, kterou kartu raději využít pro její schopnost (a nabídnout ji tak ale ostatním), jsou aspekty hry, na které se soustředíte především. Interakcí mezi kartami je moc, jsou propracované a každou kartu lze využít více způsoby. Kombinace karet, se kterými budete pracovat, bude navíc pro každou partii jedinečná.
Tohle je myslím přesně chvíle, kdy je na čase, abych shodil masku neutrality. Jsem z Rudého úsvitu poměrně zklamaný. Dokonce do té míry, že jsem po odehrání několika partií myslel, že tahle recenze bude čistě negativní. Hrozně jsem sem chtěl napsat větu, že bych se raději střelil do nohy, než abych si Rudý úsvit znovu zahrál. Nakonec jsem si ale řekl, že mám svoje nohy docela rád a že by to nebylo tak úplně fér. Pokud vás totiž popis výše zaujal, tak myslím, že Rudý úsvit můžete s klidem vyzkoušet někde u kamaráda či v herně a je možné, že vás chytne. Není totiž vyloženě špatnou hrou. Jen je hrou agresivně průměrnou – s přihlédnutím k tomu, jak je deskoherní trh přesycený. Mě osobně na něm bohužel spousta věcí irituje natolik, že jsem se o nich potřeboval ještě trochu rozepsat.
Nejprve k mechanismům. Rudý úsvit si z Tajuplných říší bere budování bodovacího komba na ruce. Snaží se jej ale udělat trochu robustnější. Jak to dělá? Přidává věci navíc. Neodhazujete jen karty, ale ještě vyhodnocujete jejich různorodé schopnosti. Nedobíráte si jen kartu do ruky, ale navíc získáváte bonus lokace, na které karta ležela. Základní princip je stejný, jen jsou k němu horkou jehlou přišité další prvky. Tyhle švy ale moc dobře nedrží a jsou hrozně vidět. Ony prvky, které hru dělají (o trochu) komplexnější, působí, že tam zkrátka jsou proto, aby tam byly.
Nechápejte mě špatně: ono to celé funguje. Otázkou je, co umělé „zesložitění“ udělá s primitivním mechanismem a s pocitem, který ze hry máte. Soustředíte se na víc věcí, ale ty vás jen rozptylují od toho, co byste dělat měli. A k tomu je to celé zoufale monotónní. Zatímco Tajuplné říše trvaly pár minut, Rudý úsvit zabere 30–45 minut, které se neuvěřitelně táhnou.
Schopnosti karet jsou zábavná taktická záležitost. Je jich ale tolik, že jimi nejde nebýt zahlcen. Než se vůbec pustíte do hry, musíte si karty na své ruce a karty vyložené na hracím plánu prohlédnout a seznámit se s tím, co umí. A je to hodně čtení. Navíc čtení, které neusnadňují žádné symboly či grafika. Než si všichni všechno přečtou, je pět minut hry pryč. A pak se ještě musí rozhodnout, co ve svém tahu udělají. S každým kolem a s každou partií se sice čas, který tohle rozhodování zabere, trochu zkracuje, vše ale připomíná automobil, kterému se dlouho zahřívá motor. A než se pořádně rozjede, chcípá za každou zatáčkou.
Možností, kterými se vydat, je zkrátka hrozně moc. A zoufale zde chybí alespoň přehled toho, kolik karet dané barvy v balíčku je a jaké efekty mohou jednotlivé karty mít. Her, které trpí podobným problémem zahlcenosti různými kartami, je poměrně mnoho – namátkou například megahity Mars: Teraformace nebo Na křídlech. Často se s tím ale dokážou efektivně vypořádat. Například zmiňovaný Mars hráčům a hráčkám nabízí bohatou škálu vodítek, podle kterých můžou určit, zda se jim daná karta hodí či nikoliv. U Na křídlech je vše kompenzováno velmi návykovým gameplayem. V Rudém úsvitu jsem nic z toho nenašel. Byl jsem zasypán možnostmi a nechtěl se věnovat ani jedné z nich.
A jasně: vše se začalo trochu jevit v jasnějších obrysech, když jsem měl za sebou více partií. Věřím, že čím víc času hře věnujete, tím víc si ji užijete. Během prvních partií mi ale Rudý úsvit nedal žádný slib kvalitní zábavy v budoucnu, který by nebyl založen jen na tom, že chci vidět zbylé karty v balíčku „v akci“. A to je pro mě trochu málo. Do dalších partií jsem se pak musel přemlouvat.
Víc možností zkrátka nemusí dělat hru lepší. A u Rudého úsvitu jsem se nemohl zbavit pocitu, že by hře spíš mohlo pomoci, kdyby tvůrci trochu snížili počet karet a trochu zjednodušili jejich schopnosti. Možná by pak ale vyšlo najevo, že vlastně nepřicházejí s ničím moc unikátním.
Jestli jsem u karet řekl, že mi nepřipadaly moc zajímavé, tak u akcí lokací (a schopností kolejí) se jedná o destilovanou nudu. Jakoby autoři nejdříve mysleli, že chtějí mít v hře rozličné lokace, do kterých lze vykladat karty. A až pak se zamýšleli, co tyhle lokace budou dělat. A opět: působí to nějak arbitrárně a nuceně. Sice „postupujete na stupnici flotily“, ale ve výsledku jen dostáváte pár bodů navíc a chtě nechtě přibližujete hru k jejímu plytkému konci. Čekali byste napínavou přetahovanou o to, kdo bude mít větší vliv v Institutu? Ne, jen přihazujete plastové kostičky s nadějí, že vám to něco přinese. Když se na danou schopnost dané lokace budete plně soustředit, moc bodů z toho nevykřešete. A když se ní soustředit nebudete? Tak se nic moc stát nemusí, protože nejvíce bodů máte stejně v kartách. Rudý úsvit je v tomhle směru zvláštně nevyvážený „salát bodů“. Hlavní roli v tomhle pokrmu hrají karty, ale body sbíráte po troškách ještě ze všech lokací a sem tam dostanete nějaké navíc nebo o nějaké přijdete. Další způsoby získávání bodů jsou zde spíše proto, aby vás rozptylovaly.
Tajuplné říše jsou hra z velké míry o štěstí. Tím, že se můžete vydat více různými cestami, se Rudý úsvit snaží prvek náhody trochu snižovat. Zároveň ale navyšuje počet karet na dvojnásobek. Pokud chcete za některé karty získat více bodů, je nutné k nim na ruce mít i konkrétní další kartu. Šance, že tuhle kartu z balíčku vykopete, je ale velmi malá. Když už se tak stane, patrně vám ji stejně dřív někdo vyfoukne před nosem, nebo překryje jinou kartou. I najít kartu konkrétní barvy je někdy obtížné. Ve více partiích, které jsem hrál, se některé barvy za celou hru vůbec neobjevily. Takovýmihle šancemi se nemá smysl vůbec zaobírat a zvolit radši jinou strategii. Alespoň do chvíle, než se před vámi potřebná karta objeví přičiněním protihráče či protihráčky.
Pasivních interakcí mezi hráči a hráčkami je ve hře dost a vlastně patří mezi její přednosti. To, co mají ostatní na ruce, vás sice moc nezajímá, ale rozhodně jim nechcete dopřát dobrou kartu nebo kartu, kterou sami chcete. A mnoho karet umožňuje s jejich možnostmi trochu zahýbat. Bohužel někoho napadlo dát do hry i karty, které dokáží odstranit někomu dalšímu kartu z ruky. Tenhle „tumáš“ prvek by teoreticky měly balancovat některé bílé (obranné) karty. Ale ty se občas ve hře vůbec nevyskytnou. A teď si představte, že celou hru držíte na ruce kartu, která vám má přinést 40 bodů při bodování. Stačí jeden efekt karty a je pryč. A vy nejen, že máte o 40 bodů méně, ale ještě jste ztratili kartu, se kterou mohly interagovat ostatní. S tím se téměř nedá vyhrát.
Interakce jsou také logicky častější ve vyšším počtu hráčů. Rudý úsvit je údajně určen 1 až 6 hráčům či hráčkám. Bohužel sólo mód je otravně překombinovaný a ve dvou je hra pomalá a unylá přetlačovačka. Tři jsou počet, v němž bych si hru klidně ještě někdy zahrál. Ve čtyřech již začíná být lehce chaotická a nepřehledná. V pěti jsem hru hrál jen jednou a nedovedu si představit, že bych ji po tomhle zážitku hrál v šesti. Měl bych pak pocit, že si ji minimálně tři z nich neužijí. Nehledě na to, že herní plán je postaven tak, že když sedíte okolo stolu, někteří hráči mají většinu karet na lokacích hlavou dolů. Což je ve hře, kde rozhoduje text na kartách, nedostatek, který mi nedochází, že někdo přehlédl.
Všechno tohle se Rudý úsvit nejspíš snaží vynahradit úžasnou kvalitou součástek a velmi povedeným vizuálem. Bohužel ten je vázaný na téma. Ocení ho tak zejména znalci knižní předlohy. A tady si říkám, kolik z těch odhadem sta lidí, co v ČR četli knihy ze série Pierce Browna, má rádo deskové hry? Co může tohle téma říct někomu, kdo se s touhle sérií nikdy nesetkal? Autoři přidávají na konec pravidel větu vysvětlující, co je hlavním poselstvím oněch knih. Stejné jako dobrá polovina podobných literárních děl, upozorňuje i Rudý úsvit na konkrétní společenské nerovnosti. A jak se to projevuje v samotné hře? Vůbec nijak.
Vše je totiž do značné míry abstraktní. Na postavách vyobrazených na kartách vás stejně zajímá jen schopnost, bodovací kritérium, barva a jméno. A z nich žádnou spojitost s nějakým světem daných knih nezískáte. A přesto jsou autoři posedlí uctíváním předlohy do té míry, že ve hře zkrátka musely být barvy všechny. To, že z hlediska grafického zpracování si jsou některé velmi podobné, je zřejmě vedlejší. V lehce horším osvětlení již není možné rozeznávat zlatou od žluté, šedou od stříbrné a hnědou od měděné. Což je dost otravné u hry, kde na barvách záleží.
Výše jsem popisoval svou zkušenost s Rudým úsvitem a ta vaše může být zcela jiná. Smutnou statistikou ale je, že reakce většiny mých spoluhráčů a spoluhráček byly ještě víc negativní. A to já sám jsem u něj chvílemi zažíval ten nejhorší pocit, který můžete při hře mít. Přišlo mi, že když se nebudu snažit vůbec o nic, můžu dopadnout stejně dobře jako ten, kdo si své body vydřel. Že moje akce mají minimální dopad na výsledek. A nejen, že to vysílá špatnou message a vysává ze hry napínavost, ale ještě to zcela blokuje jakékoliv další pokusy dát jí šanci.
Některé body jsou popsané celkem trefně, ale asi bych nebyl až tak kritický :) Hru jsem hrál sice jen jednou - ale z mého pohledu to bylo celkem příjemné překvapení (pravda je, že jsem nečekal moc, protože už jsem měl dopředu info, že to není žádná pecka).
Byli jsme dopředu varování, že ze začátku budeme hodně číst - a taky se tak stalo. Ale nebyla to první ani poslední hra, kde by to tak bylo. Taky akce lokací jsou přímočaré, ale nemyslím, že by to bylo nutně na škodu, spíš mi to ladí s tím, že hra se snaží být pořád rozumně jednoduchá, ale přitom přidat něco navíc. K tomu se za některé efekty “platí” některými získávanými zdroji (např. heliem), jestli si dobře pamatuju. Takže se tím tvoří vazby mezi kartami a lokacemi. Rozhodně je pravda, že při tom množství karet, které ve hře jsou, nemá cenu čekat, že přijde zrovna ta jedna, která by se mi kombila s tou, kterou mám právě v ruce. A souhlasím i s tím, že body se získávají hlavně z karet, ne z lokací (na tom jsem já osobně ve hře pohořel a poučil jsem se :) ). Jako největší minus bych každopádně viděl tu možnost odhodit někomu kartu z ruky (nebo naopak nabrat karty další). Tenhle mechanismus asi hru rozbíjí nejvíc.
Hru nechci nijak přehnaně bránit, ale tak hloupá, že bych si ji nechtěl zahrát znovu, mi fakt nepřijde. Ale je možné, že jen prostě máme od her jiná očekávání a každopádně je fajn, že někdo zdůraznil možná negativa :)
--
admin popisů a recenzí her ZH, překladatel FitB
@Kew Jasně, myslím, že tam dostatečně i přiznávám, že nejde o úplně blbou hru a nikomu bych nevymlouval, kdyby ho chytla. Snažil jsem se spíš pochopit, proč nesedla mně osobně - třeba to někdo bude mít podobně.
Taky jsem nečekal bůhvíco, ale stejně mě trochu zarazilo, jak moc nezajímavá mi hra přišla. A když pak má podobný pocit i víc lidí, se kterými hru zkusíte, tak se toho jen těžko zbavíte.
Ohledně té “rozumné jednoduchosti” mi přijde, že se spíš to celé snažilo být “falešně složité”. Asi by mi asi ve výsledku více sedělo, kdyby se tam některé ty věci navíc ani nesnažili narvat. Ale jak psal Kew, rozhodně hodně otázka osobních preferencí.
@Slouha - Jak sem chválil recenzi na Regicide, která se mi četla super, tak u téhle to mám naopak. Co myslíš výrazem “agresivně průměrná” u této hry? Tuším, že to má být překlad anglické fráze “aggressive mediocre”, ale v češtině to není zavedený pojem a z kontextu recenze význam nevyplynul.
Pak mám problém s faktickými chybami, kdy říkáš, že orientaci ve hře neusnadňují symboly či grafika a to není pravda. Symboly na kartách jsou, jak pro body, tak pro efekt vyložení, tak pro efekt na konci hry a na levé straně karty jsou zobrazené synergie. Můžeme se bavit o tom, jestli to funguje nebo ne, ale nelze říct, že to tam není. S tím pak souvisí i pozdější zmínka, že hráč netuší co má sbírat, přičemž, zrovna tato opomenutá grafika mu s tím může pomoci.
Nechci tu hru hájit, taky si nemyslím, že je to pecka, ale imho to chce být co nejvíc objektivní, ikdyž se mi hra nelíbí.
PS: Mám ještě pár věcí, ty napíšu do SZ. :)
@Miner Díky za reakci, klidně napiš. “Agresivně průměrná” mi přijde docela pochopitelný a nevidím důvod proč by to v češtině smysl dávat nemělo (i když to trochu přenesená fráze asi je). Ber to jako celkové zhodnocení mého dojmu ze hry. Jak píšu výše, není to pro mě špatná hra a naprosto rozumím, že někoho baví. Ale všechno, co tlačí do popředí a s čím přichází, mi vesměs přišlo nezajímavý nebo nezábavný.
K té orientaci a symbolům a grafice: tady jsem to myslel směrem ke schopnostem karet, které jsou čistý text. Že si člověk neví, kam dřív skočit, jsem psal směrem k celkovýmu zahlcení, ne k tomu, že by nemohl zjistit, co s čím funguje.
Obecně, co se týče hodnocení zážitku z hraní a nějaký “analýzy” hry, tak je dle mého názoru téměř nemožný být objektivní. Jasně, mohl jsem se tam ve snaze o totální objektivitu rozepsat o každém detailu ve hře, ale to by pak recenze měla osm stran. Mám pocit, že ty věci, které jsem z recenze úmyslně vypustil, jsou drobnosti, které na moje hry Rudého úsvitu neměly žádný dopad.
@Dave_Red Díky. Ten pocit naprosto chápu. Pro mě tam asi prostě jen bylo málo na to, abych u hry vydržel.
Včera hru přinesl kamarád, hráli jsme ve 3. Po negativních recenzích jsem nečekal vůbec nic. Jaké překvapení, když nás hra nakonec velmi bavila. Pravidla vysvětlená za chvíli, pochopí i nehráči. Čtení je tam sice dost, ale soustředil jsem se jen na své karty v ruce a než odehráli ostatní, byl jsem zhruba v obraze, co hrát (samozřejmě občas už mi můj plán zkazili protihráči). Výsledné skóre bylo 260 - 240 - 221 ("nováček" - “nováček-já” - “majitel, co hru zná”), a to jsme si v průběhu hry mysleli, že nás přejede :-) Nakonec jsem si hru na pár dnů půjčil, že si rád vyzkouším i sólo hraní. Jo a knížku jsem četl, takže body navíc :-)
Muffin Time +2 rozšíření
Akt. cena: 500 Kč
Končí za: 3 dny
