Zahraj lišku, vyhraj štych, seber drahokam.

Autor: Slouha | 4.3.2021 | 8

Lišky, gazely, muzikanti, drahokamy. To všechno míchá v podivném pohádkovém mišmaši kooperativní štychová hra pro dva Liška podšitá Duet, kterou v nedávné době vydal MindOK. Může tento lektvar fungovat? A obstojí Duet v porovnání se svou starší sestrou a je toto srovnání na místě?

Liška v lese a liška za rohem

Dle mého názoru je překvapivou odpovědí na všechny výše zmíněné otázky jednoznačný souhlas. Duet vychází z toho samého jednoduchého mechanismu jako původní Liška podšitá. Základem hry je stále hraní karet z ruky a braní štychů. I zde najdete tři různé barvy karet (holubice, růže, hvězdy), v případě Duetu ale očíslované pouze od 1 do 10. Po rozdání 11 karet každému hráči a určení trumfové barvy začínající vynese a druhý/á musí ctít barvu vynesené karty. Když danou barvu nemá, může hrát jakoukoliv kartu chce. Kdo zahraje vyšší kartu v barvě první vynesené nebo trumf na ne-trumfovou kartu, bere štych – tzn. vezme si obě zahrané karty a položí si je lícem dolů před sebe. Takto se hráči či hráčky střídají, dokud jim nedojdou karty na ruce nebo dokud nenastane konec hry. Potud nic výjimečného. Stejně jako u původní Lišky podšité vám hru stále zpestřují vlídné ilustrace a kvalitní komponenty. I lehce přihlouplé pohádkové téma je pořád přítomné. I když tentokrát na kartičkách vystupuje třeba gazela, což působí o něco více neotřele.

Základní změna přichází s tím, že Duet je hra kooperativní. Nehrajete tedy proti sobě, ale společně se snažíte pokořit výzvu, kterou před vás hra předkládá. A chtělo by se říct, že na poli kooperativních štychovek pro dva nemá konkurenci. Tedy doslova, protože se mi nepodařilo dohledat žádnou výraznější hru tohoto typu. Teoreticky by tedy Duet mohl být pro někoho zajímavý jen tím, že vůbec existuje a mohl by fungovat jako experiment, který ukazuje, jaké možnosti se na zmíněném poli nevyužitě válí. Přesto přichází Duet s něčím relativně novým a neotřelým. Jde totiž trochu za roh.

Nejde zde totiž pouze o to, že musí každý z hráčů/hráček získat určitý počet či nějaké konkrétní štychy, jako tomu většinou je v další kooperativní štychovce Odysea. Tvůrci zde volí jinou cestu: přidávají hrací desku. Z malé karetní hry tak vlastně dělají malou deskovou, ve které je hraní karet a braní štychů prostředkem k pohybu po desce.

Pohádka o destičce

Jak to přesně vypadá? Na stolečku leží destička a na malé destičce je cestička. Destičku s cestičkou nastavíte tak, aby ke každému z hráčů či hráček mířil jeden konec cestičky. Na cestičce je na začátku hry 11 zastávek a na té nejprostřednější stojí liščí kámen (rozuměj oranžový dřevěný žeton s nesmyslným symbolem). Po těchto zastávkách budete během hry hopsat kamenem a sbírat drahokamy, které podél cestičky před začátkem hry rozmístíte. Většina karet má vedle hodnoty vytištěný i určitý počet malinkých liščích tlapiček (bodů pohybu), které udávají o kolik políček se liščí kámen posune, vyskytnou-li se tyto karty ve štychu. Kdo štych získal, pohne kamenem směrem k sobě o tolik počet polí podle součtu tlapiček na obou zahraných kartách. Poté z herního plánu odstraní jeden drahokam z místa, na kterém se liščí kámen zastavil. Cílem hry je pak zbavit hrací plán všech drahokamů. Ve chvíli, kdy se na hracím plánku žádný nevyskytuje, zvítězili jste a pohádky je konec.

Navzdory tomu, že Duet má pohádkové téma (na stránkách MindOKu opět najdete – tentokrát o něco méně přiblblou – doprovodnou pohádku) a že jsem základní princip hry v předchozím odstavci popsal možná trochu moc infantilně, se jedná o hru velmi přemýšlivou a vůbec ne prvoplánově snadnou. To je dáno zejména několika chytrými omezeními, které před vás Duet klade.

Stěny lesa a tlak času

Jedním z nich je fakt, že na hrací desce najdete jen určitý počet políček, po kterých můžete liščím kamenem pohybovat. Může se vám tedy stát, že na kartách ve štychu bude větší počet tlapiček, než kolik vám zbývá políček do konce cesty. V takovém případě jste udělali chybu, liščí kámen vrátíte na prostřední startovní pole, zanadáváte si a poslední pole daného konce cesty překryjete žetonem lesa. Tohle místo zarostlo, vy jej nemůžete již použít a všechny drahokamy z něj se přesunou na nejbližší nezakryté políčko. Stejně tak vybrané políčko na konci cesty překryjete žetonem lesa ve chvíli, když odehrajete všechny rozdané karty, nastane konec kola a nepodařilo se vám zatím sesbírat všechny drahokamy.

Blížící se stěny lesa tak zužují koridor, ve kterém můžete s liščím kamenem manipulovat. Čím menší je tento prostor, tím snadněji uděláte chybu. A za každou chybu platíte dalším zmenšením prostoru. Do toho se vám vždy po skončení kola opět pár drahokamů objeví. V tomto ohledu je hra poměrně přísná a zpočátku jednoduše vypadající úkol sesbírat všechny drahokamy vám ve výsledku může dát pěkně zabrat. Pokud se vám je totiž nepodaří sesbírat do konce třetího kola (tzn. do odehrání 33 štychů), nebo vám dojdou žetony lesa (4 při základní obtížnosti), prohráli jste.

Tohle základní omezení způsobuje, že se cítíte trochu jako dva lidé uvěznění mezi dvěma pomalu se přibližujícími se zdmi, co se neustále nemůžou trefit klíčem do klíčové dírky. A je to překvapivě dobrý pocit. To zejména proto, že netrvá dlouho a než se nadějete hra je u konce. Ona stísněnost jen způsobuje, že sbírání drahokamů se stává více napínavou záležitostí, protože vás tlačí čas a ještě z každé strany žetony lesa.

Pomoc hledej v kartách

Do toho vstupují karty se speciálními schopnostmi. Ty jsou navržené tak, aby vám ve vašem nelehkém údělu trochu pomohly. Tedy pokud je zahrajete ve správný čas.

Jedničky (muzikanti) umožní, že vítěz či vítězka štychu si může vybrat, kterým směrem liščím kamenem pohne. Kdo zahraje trojky (lišky), zvolí, kdo bude moci vyměnit kartu z ruky za kartu určující trumfovou barvu. Po zahrání pětky (gazely) může vítěz či vítězka štychu ignorovat body pohybu (liščí tlapičky) na jedné ze zahraných karet. Silně dvojsečnou zbraní je vynesení sedmiček (darů), po kterém si hráči musí okamžitě vyměnit bez domluvy jednu kartu. A pokud jsou devítky (dědicové trůnu) první kartou ve štychu, způsobí, že spoluhráč či spoluhráčka nemusí ctít barvu.

Chytré hraní těchto karet v pravou chvíli může být velmi užitečné. V některých chvílích může být správně zahraná karta i záchranným kruhem, který vás udrží ve hře. Žádná z karet ale svým vlivem na hru nevyčnívá nad ostatní. Hra by totiž byla docela obstojná, i kdyby v ní speciální karty nebyly. Přes všechny schopnosti totiž stejně většinu hry koukáte spíše na to, o kolik vás daná karta může posunout. Přítomnost speciálních karet ale činí hru strategičtější a značně rozšiřuje váš jinými omezeními (doslova) zúžený manévrovací prostor.

Ticho po pěšině

Asi nejzajímavější (a možná i nejočividnější) klacek, který Duet hází hráčům pod nohy, jsem si nechal nakonec. Během celé hry totiž se spoluhráčem či spoluhráčkou prakticky nesmíte komunikovat. Takže žádné domlouvání, ukazování karet, pomrkávání, ani nonšalantně vedle spoluhráče položené tabulky s dopodrobna rozpracovanou strategií. Ani již získané štychy byste si neměli vzájemně prohlížet. Hra Duetu se tak může řadit mezi další hry s informačními omezeními jako např. Hanabi nebo zmíněná Odysea. Jediný způsob, jak zjistit, jaké karty ještě zbývají spoluhráči či spoluhráčce na ruce, je pozorně pozorovat, jaké karty hraje. Můžete si tak sice nakrásno naplánovat celou svou hru dopředu, pokud ale nesledujete spoluhráče či spoluhráčku, zjistíte pak, že udělali to samé a jejich plány s těmi vašimi moc nejdou dohromady.

K tomuto omezení se jistě lze postavit čelem. Budete se pilně snažit karty počítat a přesně si zapamatovávat, co kdo kdy zahrál a co pro vás každá zahraná karta znamená. Dá to pár her, ale po čase se také naučíte, kdy se nejvíc vyplatí danou speciální kartu zahrát, bez toho, abyste se museli na spoluhráče či spoluhráčku obracet. A mám trochu pocit, že přesně v téhle chvíli hra přestane být onou zajímavou výzvou, a tudíž může trochu ztratit šmrnc. Nejvíce zábavy jsem si s Duetem užil, když jsem ho nehrál „jako šachy“, ale když jsem se učil se hrou pracovat a objevoval ji. To pro mě bylo určitě o něco zábavnější než ji hrát, když už vím, do čeho jdu.

Naděje umírá poslední

Jedno řešení zmíněného problému, které tvůrci Duetu do hry zakomponovali, je ztížení obtížnosti. Hrací deska je oboustranná a druhá strana nabízí trochu jinačí rozložení a trochu více rozmístěných drahokamů. Také vám po skončení kola přibude o drahokam navíc a budete mít dostupné jen 3 žetony lesa. Což ve zkratce znamená méně možných chyb a více práce.

Upřímně řečeno, moc jsem toho na druhé straně desky nenahrál. Pokud jste totiž ťulpas jako já, co si nedokáže ani zapamatovat, kterou kartu hrál v předchozím štychu, bude pro vás hra i na základní obtížnost napínavá do poslední vteřiny. Celou dobu totiž budete mít to, co mají unylí hrdinové hollywoodských filmů – naději. Od určité chvíle sice dokážou i ťulpasové odhadnout, že hra je ztracená… protože ale tenhle moment přichází většinou až ke konci, dokážou té doby nadšeně pendlovat mezi uzavírajícími se stěnami lesa, zoufale míjet všechny zbylé drahokamy a bláhově si myslet, že tu je ještě šance.

Přesto všechno zůstává Duet fillerem – hrou, kterou si rozhodně nedáte jako hlavní chod herního večera. Nejsem si taky úplně jistý, na koho přesně svým tématem cílí, protože bych ho určitě neoznačil za hru pro děti. V těchto ohledech Duet možná až příliš ctí původní Lišku podšitou. Zatímco ta zůstává jen zajímavou štychovkou pro dva s několika drobnými ozvláštněními, ve které se přetahujete o štychy a body, Duet nabízí svěží, dobře promyšlený a příjemně napínavý rébus. Pokud máte rádi krátké a trochu přemýšlivé kooperativní hry, Duet vás dokáže minimálně na chvilku oslnit jako dobře opracovaný drahokam.

Sdílet s přáteli: