TROLOGRAFICKY: Zatímco Egypťané plundrovali, koření na Boardgame Open 2018 proudilo vesele dál

Autor: Shadowulf | 8.3.2018 | 10

Restaurace Garáž v Pardubicích hostila na konci února už 11. ročník turnaje v deskových hrách Boardgame Open, který pořádá klub deskových her Herní liga Pardubice. Devatenáct hráčů mezi sebou soupeřilo, kdo dokáže vybudovat mocnější impérium, větší výběhy pro fantastickou zvířenu nebo kdo dokáže lépe šmelit s kořením. 

Pořadatelé sestavili program ze čtyř her Settlers: Zrod impéria, Ostrov Skye, Century: Cesta koření a Fantastic Park. Ve třech kolech pak hráči vystřídali dvě až tři z nich, a kdo nastřádal nejvíc bodů, vyhrál. První místo se počítá za deset bodů, druhé za osm a tak dále. Nahrané skóre v samotné hře slouží jako pomocné body, jejichž přepočet na procenta rozhoduje, kdo v případné shodě bude na žebříčku výše.

„Musíš z dostupných surovin postavit co nejvíc baráčků, které ti dají další suroviny. A až je budeš mít, tak postavíš něco, co ti dá vítězné body,“ vysvětluji pravidla Settlers do REXher nováčkům. Desková hra poměrně věrně kopíruje počítačovou předlohu, a to nejen po stránce grafické (ty ilustrace jsou fakt k sežrání), ale i po té herní.

Hraju za Japonce. Zase! Kdykoliv si u téhle hry vybíráme národy náhodně, zbude na mě Říše vycházejícího slunce. A když tentokrát losujeme, tak se rovnou ukloním a zamumlám: „Arigato.“

Domeček po domečku budujeme impérium a postupně nám vyložené karty zaplňují hospodský stůl. Neříkám, že Japonci jsou špatný národ, to žádný v téhle hře, ale co dokazuje Egypťan, to zůstává rozum stát. Nic proti povodí Nilu, ale sotva mi na baráku zatvrdne bambus, už mi Núbijci klepou na vrata, že by chtěli plundrovat.

„Když ale nikdo nic lepšího nemá!“ brání se Filip, který s faraonskou tiárou velí egyptským hordám. Nadávám jak špaček. Nováček, který hraje za barbary, v půlce hry zjistí, že rabování cizího majektu je docela zábava a za chvilku mé impérium připomíná spíše Woodstock. Vybrečím si nakonec druhé místo a tím i letenku do Skotka.

Rozpínavé území plné kiltů a whisky

„Co potřebuje každý správný Pikt?“ ptám se při vysvětlování pravidel Ostrova Skye spoluhráčů. „No přece vítězné body! A ty vám přinese jen dobře rozvité klanové teritorium.“

Ostrov Skye vydalo nedávno Albi a nejlépe se přirovnává k dnes již kanonické deskovce Carcassone. Taky tu stavíte impérium z kartonových čtverečků a dáváte si pozor, aby vám voda seděla na vodu a louka na louku, ale výběr dílků je docela zábavný. Sice si je náhodně losujete, ale pak je musíte ocenit penězi a od soupeřů je lze dokonce i kupovat, což Ostrovu Skye dodává nový rozměr zábavnosti.

Netuším, za jaký klan hraju. Skye je eurovka jako řemen, čili tu na nějaké rase, národu nebo barvě vůbec nezáleží. Ona by se takhle hra mohla odehrávat klidně i v jižních Čechách a nepoznali bychom rozdíl. Autoři pravidel v této hře pamatovali i na notorické poslední hráče a těm od půlky hry výrazně pomáhají dotacemi zlaťáků. Obecně platí, že v této hře se nevyplatí být první pořád. A já se toho držím.

Syslím bodík po bodíku, abych se do půlky závodu držel spíše uprostřed peletonu a kupředu vyrazil až v samotném finiši. A daří se! Asi o tři body porážím Kamilu, která po celou dobu zuřivě vedla. O to zoufaleji pak hledí do svého teritoria, jestli by z něj nevyždímala ještě o pár bodů navíc.

Fantastická zoo plná nervů

Po dvou hrách se držím na celkovém třetím místě. Pořadatel Jirka seřadí průběžné hodnocení a poté od poslední příčky si hráči vybírají, jakou další hru by chtěli hrát. Jelikož už se za okny pomalu stmívá, zamítáme Settlers, abychom tu nebyli do zavíračky. Než se na mě dostane řada, většina stolů se zaplní.

Tímto způsobem mě zcela mine Fantastic Park od Blackfiru. Tuto sofistikovanou verzi domina vyniká hlavně jednou věcí – čím urputněji ji hrajete, tím je obtížnější. Na to, že to má být původně hra pro malé dětí, tak dospělí z ní dokáží udělat hotové peklo.

Ve Fantastic Parku skládáte dílky se zvířátky čtyř barev k sobě. Cílem je vytvořit co největší jednobarevnou plochu a za tu nasyslit body. Jenže soupeřům nic nebrání pokládat své kartičky na ty již ležící na stole, a tím překrývat barvy a rozbíjet plochy a mnohdy i přátelství. Na konci turnaje se nachomýtnu k finišující partii.

Čtyři hráči hledí přes dvě destičky na své soupeře. Každý mlčí, udržuje poker face a zuřivě v hlavě kalkuluje, jaký tah je pro ně nejvýhodnější. Před nimi leží slušná plocha, která roste spíš do výšky než do šířky, jak se hráči snaží navzájem si škodit. Napětí by se dalo krájet. Kdybychom byli někde na americkém středozápadě někdy před sto lety, v rohu by hrálo piáno a hráči už by pomalu sahali po coltech.

Čtyřbarevná řeka vonící exotikou

Na mě však při výběru poslední hry zbude Century: Cesta koření od Piatniku. Pravidla téhle relativní novinky neznám, ale dokážu se je naučit mezi sousty pizzy k obědu. Jsou prostinká. Coby protřelí obchodníci šmelíme s kořením a pomocí karet měníme běžnou a levnou kurkumu (žluté kostky) na vzácnější kardamon (zelené kostičky) a to pak dál na červený šafrán a úplně nejvzácnější hnědou skořici. Za nejrůznější kombinace vlastněných kostek koření si kupujeme karty s body, a kdo jich má nejvíc, vítězí.

Jednoduchá pravidla a ještě obchodnické prostředí ve mně probudí vnitřního šmelináře. Koření mi teče prsty jako čtyřbarevná řeka. Podaří se mi soupeřům z pod rukou vyhmátnou velmi užitečné karty, které mi při vyložení rovnou dávají kostičky koření, místo aby pouze směňovaly jejich barvy v určitém poměru. Díky tomu všem uteču a pak rychle zavřu hru, aby se na mě nemohli dotáhnout.

Mám dvě výhry a jedno druhé místo. Nakonec končím druhý, a to poražen mou Nemesis z první partie Settlers Filipem. Ten při této hře získal tolik vítězných (a tedy pomocných) bodů, že mě díky jejich počtu přeskočil a získal i zlatou medaili.

Zbytek fotografií (v nevalné kvalitě) naleznete zde.

Sdílet s přáteli: