To musí všichni jet zrovna tudy? S takovou do té práce nedojedu včas!

Autor: Meeshab | 14.11.2022 | 2

„Jedete k Buckinghamskému paláci?“

„Samozřejmě mladíku. Račte nastoupit, je to třetí stanice. Jen se musíme trošku promotat přes centrum.“

Se hrami typu roll/flip/draw/… and write se v poslední době roztrhl pytel. A nutno říct, že na deskoherní výsluní se tento typ her zajisté dostal právem. Veskrze jednoduché mechaniky otevřely deskoherní svět nejednomu nováčkovi, a rozšířily tak hráčskou základnu o mnoho nových duší.

Na stejném principu je postavena i hra Nastupovat, prosím, kterou na český trh přinesla firma Dino. Název připomínající klasiku Jízdenky, prosím! není jediným společným prvkem těchto dvou her. I zde totiž hráči budují trať mezi jednotlivými stanicemi, nejedná se však o vlak, ale o autobusovou linku a místo vláčků jsou zde dřevěné hranolky. Tím však podobnost končí. Na výběr máme mezi dvěma městy – New Yorkem a Londýnem. Zatímco New York je určen pro hru dvou až tří hráčů, po Londýně si zajezdíte ve čtyřech nebo pěti hráčích.

Privátní: hra dvou hracu.jpg — Hra dvou hráčů

Podstatou hry je vybudovat z dřevěných hranolků své barvy autobusovou linku, která projíždí ulicemi, nabírá různé typy lidí (babička, studentka, úředník a turista) a rozváží je na různá místa (univerzita, kancelář, památky). Každý takový počin je samozřejmě obodován. To, kde budou celou svou trasu začínat, a jaký tvar linky budou hráči v daném tahu stavět, ovlivňuje číslo tažené jízdenky a pro každého hráče může být tvar trasy v daném kole jiný. Stavěná trasa musí vždy navazovat na předchozí úsek a nikdy nesmí projet křižovatkou, kterou už hráč projel dříve. Hráč se budováním trasy zároveň snaží splnit svůj osobní úkol (projet tři předem stanovené křižovatky) a stejně tak úkoly společné, které jsou v každé partii dva a zahrnují nasbírání určitého počtu stanovených cestujících nebo projetí určitého počtu míst (univerzit, muzeí, …). Hráči si však musí dávat pozor na zácpy, které v ulicích hrozí. Pokud se dostanou do ulice, kudy už projel jiný hráč (nebo více hráčů), odečítají si body. Stejně tak o body přijdou, pozmění-li tvar trasy, který jim pro dané kolo padl. Tuto možnost mají až pětkrát za hru. Po dvanácti kolech hra končí.

Privátní: spolecne ukoly a jizdenky.jpg — Společné úkoly a jízdenky

Ačkoliv se hra zdá na první pohled triviální, zdání klame. Chcete-li dosáhnout dobrého bodového výsledku, budete muset kombinovat ideální trasu s tím, co vám zrovna přinesla karta, rozhodnout se, kdy nějaký ten bod ztratit, abyste na několik dalších dosáhli, a kterých cílů se vzdát ve prospěch jiných, výhodnějších. Umět postavit trasu tak, abyste třeba k památkám dojeli s plným autobusem turistů a získali tak 14 bodů místo 2 za dovezení jediného nadšence s foťákem, popřípadě abyste do práce dovezli takový počet úředníků, kteří vám vygenerují cestujícího, kterého právě potřebujete (podle počtu vyložených úředníků vám do autobusu nastoupí další cestující – babička, turista nebo studentka) je mnohdy „makačka na bednu“. Na druhou stranu můžete sundat nohu z plynu a stavět jen tak, aby se vám trasa líbila, a jediné, čeho se musíte vyvarovat, je projetí jedné křižovatky dvakrát. Chci tím naznačit, že si hru můžete užít i bez toho, abyste měli titul z MIT, ale umění myslet pár tahů dopředu vám určitě dopomůže k vyššímu zisku bodů.

A jak se to hrálo konkrétně nám? Musím říct, že v oblasti „… and write“ her mi tato přijde hodně komplexní. Věcí, které si musíte hlídat, opravdu není málo. Ale jako u všech her, i tady se člověk tréninkem učí, a tak zatímco zpočátku byla naše skóre hodně ubohá, postupem času jsme se naučili plánovat trasy lépe (i když určitě stále ne optimálně), pracovat i s tím, které tvary tras teprve mohou přijít, a kudy tedy bude nejlepší projet. Počáteční snaha nedostávat žádné mínusové body ustoupila z cesty nutnosti se někam dostat za každou cenu, a hra je tak mnohem dynamičtější a lepší. Co se týká počtu hráčů, je hra dobře vyvážená. I když se v New Yorku ve dvou ještě celkem dobře vyhnete, číhají tam na vás ulice, které jsou defaultně zacpané, a tak se nestává, že byste o nějaký ten bodík nepřišli. A pět hráčů namačkaných v londýnských uličkách – to je teprve nadělení. My jsme si hru opravdu užívali, ve dvou hráčích je odehraná do dvaceti minut, v plném počtu jsme se pohybovali maximálně lehce nad půlhodinkou. Interakce mezi hráči je přiměřená – na rozdíl od „Jízdenek“ se nestane, že by vám trasu někdo zabral a vy nemohli projet, ale sem tam za ni holt musíte zaplatit mínusovými bodíky. I tak si ale svou cestu můžete plánovat separátně a na druhé při tom nebrat až takové ohledy. Zrovna tohle se mi na hře hodně líbí a u nás si každopádně vysloužila čestné místo mezi rychlovkami, které si kdykoliv rádi zahrajeme.