Recenze hry „Strašidelná vila“

Autor: mh | 29.11.2020 | 2

Ani jste netušili, že ta neudržovaná sousední vila v zanedbané zahradě má vůbec nějakého majitele. Proto vás překvapilo, když jste ve schránce od něj našli dopis s prosbou, abyste nakrmili jeho kočku, zatímco on musel na chvíli odjet. Přišlo vám to divné, přesto jste se rozhodli jeho přání splnit. Jakmile jste však vešli do vstupní haly, vchodové dveře se za vámi zabouchly. V knize hostů, která leží na stolku, se dočtete, že jste se stali nedobrovolnými účastníky zvrácené hry neznámého souseda. Ven vede jenom jedna cesta, a to přes vyřešení všech rébusů, které vám zde připravil. Jinak prý zůstanete jeho hosty navěky…

O sérii Exit: Úniková hra

[Poznámka: Následující odstavce popisují obecné principy série Exit: Úniková hra. Jsou stejné u všech her této série, takže pokud jste je již četli, můžete klidně přeskočit až na odstavec, nadepsaný Strašidelná vila.]

Exit: Úniková hra je série deskových únikovek, jejichž autory jsou němečtí manželé Inka a Markus Brandonovi a které vydává tamní nakladatelství Kosmos, na jehož stránkách je v současné době k dispozici celkem 21 dílů.

Podle údajů z BGG to navíc vypadá, že série Exit stála přímo u zrodu deskových únikovek, protože jeho první dobrodružství vyšlo v roce 2016, kdy světlo světa spatřil i první díl série Escape Room: Úniková hra (Unlock! až v roce 2017). V odkazovaném seznamu je v této kategorii uvedena také hra z roku 2015 Escape from Enigma, ovšem podle popisu se jedná spíše o blufovací hru bez luštění hádanek, takže tu bych mezi deskové únikovky ani nepočítal.

Prvenství série Exit také možná stojí za tím, jak vypadá. Zatímco novější hry se dost často snaží přinášet příběh, častokrát na pomezí RPG, který využívá principy únikových her (především luštění hádanek a získávání kódů ke dveřím nebo systémům), ale může se i vyvíjet na základě předchozích rozhodnutí hráčů (tím spíš, pokud využívá pomocnou aplikaci), Exit se snaží o „čistokrevnější“ převedení zážitku z klasických únikových místností na hrací stůl (aspoň tomu tak bylo u těch lokalizovaných dílů, které jsme hráli). Neobsahují tedy epický, v čase se vyvíjející děj, ale spíše tematické uvedení do situace, ve které se hráči nacházejí. Ti po přečtení několika úvodních odstavců zjistí, že z různých důvodů zůstali uvězněni na určitém místě (místnost, chata, ostrov apod.), a aby se osvobodili, musí vyluštit řadu hádanek. Podle mého názoru takový přístup nejlépe odpovídá tomu, jak fungují klasické únikové místnosti.

Příprava hry

Příprava hry je velmi jednoduchá a rychlá. Z krabičky vyndáte karty, které roztřídíte podle rubových stran na tři balíčky, přičemž zelené nápovědní karty můžete ještě rozdělit na deset balíčků podle uvedeného symbolu v pořadí „1. nápověda“, „2. nápověda“ a „Řešení“, a připravíte si po ruce papírový sešitek (knihu) a speciální předměty. Nic z toho zatím neotevíráte, ani si podrobněji neprohlížíte.

Z první strany pravidel si přečtete úvod příběhu, a pokud hrajete hru ze série Exit poprvé, tak i celá pravidla. Při dalších hrách můžete pravidla klidně přeskočit, neboť jsou pro celou sérii stejná. Jakmile jste připraveni ke hře, spustíte stopky nebo si poznamenáte aktuální čas zahájení hry, otevřete první stránku sešitku a následujete instrukce.

Princip hry

Všechny díly série fungují na stejném principu. Hráči musí vyluštit deset hádanek, přičemž řešením každé z nich je trojmístný kód (většinou číselný, ale občas se vyskytují hieroglyfy, barvy či jiné symboly). Zadávání hádanek je řešeno pomocí rébusových karet, které mají červenou rubovou stranu a jsou označeny písmeny abecedy A, B, C, … Celkový počet rébusových karet se v jednotlivých dílech mírně liší, většinou jich je kolem 25. Hráči se postupně dozvídají pokyny, které rébusové karty mají odhalit. Tak se posouvají v ději a dozvídají se zadání jednotlivých hádanek.

K zadávání vyluštěných kódů slouží dešifrovací kotouč, který je složen ze čtyř otočných kartonových disků. Kotouč je rozdělený na deset výsečí, přičemž každá výseč je uvedena jedním z grafických symbolů a je určena pro jednu konkrétní hádanku se stejným symbolem (kolečko, čtverec, trojúhelník, kosočtverec, šestiúhelník, hvězda, měsíc, kříž, „ypsilon“ a „symbol hradu na tur. mapách“).

Pod příslušný symbol je potřeba nastavit kód a v okénku na prostředním disku přečíst číslo odpovědní karty (má modrý rub s číslem), kterou je nutno odhalit. Karta může obsahovat „X“ a informaci, že kód je špatný. V takovém případě je nutné se znovu zamyslet a zkusit přijít na jiný kód. Jindy odpovědní karta obsahuje tabulku s deseti vyobrazenými předměty a každý řádek odkazuje na jinou odpovědní kartu. V takovém případě si hráči musí zvolit ten předmět, který obsahuje symbol, jehož hádanku právě řeší, a odhalit odkazovanou odpovědní kartu. Ta může opět zobrazit „X“, protože kód je i přesto špatný, nebo hráčům popíše, že se jim podařilo konkrétní předmět otevřít a mohou pokračovat ve hře. Ve většině případů to znamená, že dostanou pokyn k odhalení dalších rébusových karet.

Mně osobně se tento způsob zadávání a vše, co je s tím spojené (karty řešení), velmi líbí. Za prvé hry nepotřebují žádnou pomocnou aplikaci (ačkoliv já osobně proti aplikacím nic nemám) a za druhé to přece jenom trochu evokuje reálné nastavování číselných zámků. Následný dvoustupňový systém karet řešení pak chytře eliminuje jeho prozrazení při náhodném zahlédnutí lícové strany některých karet.

Nedílnou součástí hry je také papírový sešitek (v pravidlech mu říkají kniha), který bývá pojmenován podle situace, ve které se hráčské postavy vyskytly. Někdy je to kniha hostů, jindy složka výzkumného projektu, je bez názvu, či obsahuje název hry. Jakmile je hra odstartována, můžete si jej většinou prolistovat (existují však i výjimky, kdy je možné se na jednotlivé stránky podívat, až vám to hra dovolí). Obsah sešitku je nutný k vyluštění některých hádanek, na některých stránkách také může být vyobrazeno aktuální prostředí, ve kterém se nacházíte.

Každý díl pak ještě obsahuje několik málo speciálních předmětů (většinou se jedná o kartonové desky s vylamovacími částmi), které taktéž poslouží k řešení některých hádanek.

Pokud si s hádankou nevíte rady, jsou k dispozici nápovědní karty se zeleným rubem a příslušným symbolem. Pro každou hádanku je k dispozici 1. a 2. nápověda a třetí karta již prozradí řešení. Počet odhalených nápovědních karet se pak projeví na výsledném hodnocení. Pravidla však v tomto směru obsahují zajímavou instrukci: „Při počítání karet s nápovědou berte v úvahu pouze ty, které vám poskytly NOVÁ vodítka nebo řešení“. To se mi velmi líbí a elegantně to řeší problémy s nápovědami v tom směru, že dost často první nápověda „poradí“ něco, co už dávno víme, ale přesto si za ni musíme započítat trestné body. V Exitu takovou nápovědu nebudete vůbec započítávat! Na druhou stranu i taková nápověda může pomoci – aspoň víte, že uvažujete správným směrem.

Vaše výsledné hodnocení

Jakmile správně vyřešíte poslední, desátou úlohu, zastavíte stopky, případně si poznamenáte aktuální čas ukončení hry. Pak se podíváte do tabulky, uvedené v pravidlech, a podle času, potřebného na vyřešení všech hádanek, a počtu použitých nápovědních karet získáte hodnocení vašeho výkonu v rozmezí 1–10 hvězdiček. Výsledné skóre si můžete spolu s dalšími poznámkami (jména hráčů, datum a čas, subjektivní dojmy) poznamenat do tabulky na poslední straně pravidel, která slouží jako takové vysvědčení nebo, chcete-li, diplom za absolvování hry.

Typické znaky

U všech her série Exit a u jejich hádanek lze vysledovat některé typické znaky, které tak tvoří určitý trademark. O některých jsem už psal výše (např. systém „rébusové karty – dešifrovací kotouč – dvoustupňový systém karet řešení“), o některých se zmíním teď.

Boření čtvrté stěny

Termín „boření čtvrté stěny“ se vyskytuje především ve filmu nebo na divadle, kdy se tím míní situace, kdy např. herec promlouvá přímo k divákovi, nebo kdy se ve filmovém záběru plánovaně objeví členové štábu (většinou v komediích). Podobnou taktiku můžeme najít i v deskových únikovkách, kdy k vyřešení nějaké hádanky hráči potřebují „překročit čtvrtou stěnu“. Tento princip jsem zatím nalezl použitý ve všech příbězích série Exit, které jsem doposud hrál (ale nutno říci, že je oblíbený i v jiných únikovkách). Nechci tady podrobně specifikovat, co konkrétně mám na mysli, protože bych tím až moc napovídal řešení některých hádanek, ale třeba si na „čtvrtou stěnu“ vzpomenete, až na ni při hře narazíte.

Destrukce herního materiálu

A dostáváme se k velmi diskutabilnímu znaku. Autoři s oblibou koncipují hádanky tak, že pro jejich vyřešení je nutné zničit některý herní materiál. Ať už je potřeba ho popsat, zohýbat, nebo přímo rozstříhat. V některých příbězích k destrukci téměř nedochází, narazil jsem ale na takové, kde bylo potřeba celý sešitek postupně zlikvidovat. Posedlost autorů ničením herního materiálu jde dokonce tak daleko, že občas je nutné zničit i některé herní karty! Přijde mi, že míra destrukce se zvyšuje s novými příběhy. Právě ten, u kterého byla potřebná destrukce nejmírnější, patřil k těm nejstarším, zatímco čím novější, tím destruktivnější.

Na nutnost zničení herního materiálu je upozorňováno jak na krabici, tak i v pravidlech, kdo si tedy hru koupí, je si toho dopředu vědom. Autoři k tomu poznamenávají: „Hru lze hrát pouze jednou – poté již budete znát všechny rébusy a nebudete herní materiál dále potřebovat!“

Ne že by to v zásadě nebyla pravda. Navíc hry nestojí mnoho – cena originálních se pohybuje kolem 12,66 €, u nás pak kolem 379 Kč, což určitě nikoho finančně nezruinuje. Návštěva skutečné únikové místnosti stojí mnohonásobně více (i když zážitek je samozřejmě mnohem atmosféričtější).

Přesto mně osobně je tento přístup poněkud proti srsti. Nemám rád, pokud se něco nenávratně zničí a produkt už pak nebude k použití. Jistě, řešení všech hádanek již znám a asi opravdu nebudu mít důvod stejnou hru hrát znovu. Ale můžu ji chtít třeba prodat, darovat, či alespoň nabídnout k odehrání někomu ze svých přátel. Jistě, autorům, distributorům a prodejcům se toto nemusí pozdávat, protože si mohou myslet, že by se bez přeprodeje nebo půjčování prodalo více kusů za původní cenu. Jenže ono neplatí, že každý, kdo si zahraje půjčenou nebo v bazaru zakoupenou hru, by si ji, nemít tu možnost, zakoupil za plnou cenu – hodně lidí by ji radši spíš oželelo. Navíc zásoba v obchodech jednou dojde a starší díly pak už nepůjde koupit vůbec.

Asi by mi ten destruktivní fakt ani tolik nevadil, pokud by se týkal pouze sešitku a byla možnost si z internetu stáhnout jeho elektronickou verzi a vytisknout si ho znovu, jako to řeší např. Escape Room (dokonce i v české verzi). Ale vzhledem k tomu, že takhle Exity fungují již čtyři roky a vyšlo jich 21 dílů, nepředpokládám, že by se v tomto směru něco změnilo.

Nicméně pomoci si, aspoň trochu, lze. Některé hádanky, které jsou primárně destruktivní, lze vyřešit i nedestruktivně. Někdy to jde bez problémů, jindy to obtížnost řešení docela zvýší. Já například nejprve celý sešitek naskenuji a vytisknu. Hlavní řešení pak provádíme na originálním sešitku, a když to vypadá, že dojde na destrukci, sáhneme po tom vytištěném. S kartami tohle moc provádět nejde, leda by člověk měl při hraní po ruce jak skener, tak tiskárnu a čas strávený skenováním a tiskem by si pak od výsledného hracího času odečetl.

Hádanky a obtížnost

V každém příběhu se hádá 10 hádanek. Navíc je zařazen do jedné ze tří kategorií obtížnosti: začátečník, pokročilý a expert. Od toho se pak odvíjí obtížnost jednotlivých hádanek a celé hry.

Co se týká vlastních hádanek, ukazují na to, že autoři jsou celkem hračičkové a snaží se tvořit hádanky tak, aby nebyly jednotvárné. Řešení téměř každé hádanky obsahuje nějaký fígl, drobný háček, který nutí hráče, aby opustil svoje stereotypy a stal se kreativnějším. S tím samozřejmě souvisí již zmiňovaná potřeba některý materiál ohýbat, stříhat nebo jinak zničit, ale kreativně přemýšlet nutí i nedestruktivní hádanky. To je určitě věc, která se mi na sérii Exit líbí, každá hra je tak výzvou. Sice málokdy nějak výrazně uspějeme, tak dobří luštitelé prostě nejsme, ale na druhou stranu se mi málokdy stalo, že jsem měl k autorskému řešení výhrady.

Autoři se také snaží o co největší pestrost jednotlivých hádanek, a to nejen v rámci jednoho příběhu, ale i v rámci celé série. Některé stereotypy lze sice vysledovat, ale jinak se dá říct, že jsem zatím nenarazil na dvě úlohy, které by byly úplně stejné nebo výrazně podobné.

Lokalizace

O českou lokalizaci se od počátku stará firma Dino, která prozatím lokalizovala 9 dílů a stává se tak k dnešnímu dni (listopad 2020) lídrem, co se týče počtu lokalizací únikovek jedné série. Na záda jí dýchá Albi se sérií Únikovka, ze které přeložila doposud 7 scénářů (což jsou prakticky všechny vydané) plus 2 juniorské v sešitové podobě. ADC Blackfire ještě vydal čtyři díly ze série Escape Room: Úniková hra a to je všechno. Například takový Unlock! zůstal pouze u prvního dílu, ačkoliv samotná obslužná aplikace jich nabízí celkem 8.

Ale abychom nikomu zbytečně nekřivdili – je určitě jednodušší (a levnější) lokalizovat hru v malé krabičce, která obsahuje především karty a několik papírových nebo kartonových elementů, než hry ve velké krabici s větším počtem herních prvků a třeba i podpůrnou aplikací.

Nicméně v každém případě patří Dinu dík, že se do toho pustilo. A vzhledem k tomu, že lokalizované Exity ještě nedosáhly ani poloviny celkově vydaných, nedá se vyloučit, že se časem dočkáme dalších dílů.

Strašidelná vila

V příběhu Strašidelná vila jsou hráči uvězněni uvnitř tajemné vily. Stejně jako ve všech ostatních Exitech musí vyřešit deset hádanek, aby se dostali ven. K tomu jim neúprosně odtikává čas, který nakonec určí jejich úspěšnost.

Strašidelná vila je určena pro pokročilé hráče, takže lze očekávat, že náročnost hádanek bude trochu vyšší. Stejně tak nejsou hádanky servírovány postupně, ale v jeden okamžik je jich „otevřených“ více a rébusové karty, které hráči doposud získali, se mohou vztahovat i k jiným hádankám, takže s řešením některých je nutné počkat až na pozdější dobu. I to je součástí pokročilé obtížnosti.

Nám se ale Strašidelná vila překvapivě hrála lépe než začátečnické Tajemné muzeum. Výsledný čas sice nebyl výrazně lepší (105 minut, což bylo pouze o 10 minut méně), ale dojmy určitě ano. Subjektivně nám přišlo, že nám to jde mnohem lépe, neměli jsme pocit, že nevíme kudy kam. Jistě, po nápovědách jsme museli sáhnout, ale byly pouze čtyři a vždy se jednalo o první nápovědu k dané hádance. Takže po prvotním „nakopnutí“ už jsme si dokázali poradit. Nevím, jestli hrálo roli, že jsme předchozí Exit hráli den předtím a už jsme se naladili na stejnou vlnu s autory, nebo nám tyto úkoly sedly o trochu více.

Úlohy byly přesně takové, jaké jsme po zkušenostech s předchozími příběhy očekávali. Rozmanité, nápadité, někdy s překvapivou pointou. Stávalo se, že jsme párkrát s trochou nedůvěry zadávali zjištěný kód do dešifrovacího kotouče, protože se nám nechtělo věřit, že náš postup byl správný. Naštěstí odkrytí nesprávné odpovědní karty není nijak penalizováno. O to větší byla naše radost, když se místo „X“ ukázala gratulace k úspěšnému otevření dalšího zámku a pokračování příběhu. I když jsme si objektivně vedli lépe než v případě Tajemného muzea, přísnější hodnotící tabulka způsobila, že naše výsledné skóre bylo o jednu hvězdičku horší: čtyři.

Když jsme u hodnocení – pro plný počet deseti hvězd bychom museli mít výsledný čas pod hodinu a žádnou nápovědu. My jsme se v žádném příběhu nedostali pod 90 minut, nejlepší výkon byl 94, ale zase s osmi nápovědami. Naše skupina určitě nepatří mezi nadprůměrné luštiče, ale i tak bych rád někdy viděl někoho, kdo to dá pod 60, samozřejmě s rozumným počtem nápověd. To už představuje slušnou výzvu.

A když se na hodnotící tabulku podíváme trochu podrobněji, uvědomíme si, že je poněkud nevyvážená. Kdybychom totiž u každé hádanky okamžitě odkryli všechny nápovědy i řešení, dostaneme se časově v pohodě pod 60 minut a počet nápověd bude větší než 10 (konkrétně 30). Pro takový případ přisoudí tabulka čtyři hvězdičky. Tedy stejně jako někomu, kdo se poctivě snaží, přesáhne 90 minut a použije 3–5 nápověd. Ale tím se nenecháme otrávit. Podobné chování je totiž stejné, jako když si někdo koupí sešit se sudoku a používá na ně online solver. Takový člověk podvádí jen sám sebe, a pokud se takto získanými „úspěchy“ chce veřejně chlubit, jenom dokazuje svůj charakter.

Index destruktivity v tomto scénáři dosahuje téměř vrcholu. Není snad žádné komponenty, která by nebyla dotčena. Nám se podařilo scénář odehrát bez újmy na materiálu – sešitek jsem dopředu oskenoval a vytiskl a úlohy s kartami se nám podařilo vyřešit i bez destrukce. Obtížnost byla asi o trochu větší, ale zase jsem uchránil hru pro další použití.

Luštění předložených hádanek mě bavilo. Mezi zajímavé patřila určitě ta měsíční (míněno „se symbolem měsíce“), mezi ty, u kterých jsem už trochu zuřil, zase ta „trojúhelníková“. A nejvíc se mi určitě líbila ta závěrečná, desátá, hlavně díky tomu, že to opravdu zafungovalo.

Závěrečné zhodnocení

Série Exit: Úniková hra je průkopníkem žánru deskových únikovek. Předkládá atmosféru reálných únikových místností v té nejčistší podobě. Žádný komplikovaný epický příběh, pouze základní uvedení do děje, kde jste se ocitli, a pak už je vašim úkolem vyřešit deset hádanek (což představuje otevření deseti zámků). That’s all folks. Vystačí si s málem – s plus mínus 85 kartami, jedním papírovým sešitem a několika málo doplňkovými komponenty. K zadávání vyřešených kódů nepotřebuje aplikaci, ale používá mechanický kartonový dešifrovací kotouč. To, spolu s umístěním hry do nevelké krabičky, ji umožňuje přibalit na cesty a zahrát si s partou i v místech bez internetového připojení.

Devízou je také to, že i přes množství vydaných scénářů zůstávají základní principy stejné. Každý, kdo už někdy nějaký scénář ze série odehrál, si bude hned umět představit, co ho asi čeká. Je to něco jako hamburgery od McDonalda – ty by taky kdekoliv na světě měly chutnat stejně.

Diskutabilním prvkem je nutnost při hře část herního materiálu zničit. Mně osobně to vadí, ale jsem si jistý, že se určitě najde dost těch, kteří jsou schopni tuto hru akceptovat jako spotřební zboží a po použití vyhodit. Na druhou stranu se nám zatím vždy podařilo hru odehrát tak, že jsme materiál uchránili. Pomohli jsem si však často naskenováním sešitu a jeho vytištěním před samotnou hrou.

Příběh Strašidelná vila je určen pro pokročilé hráče. Tomu odpovídá i celkové pojetí scénáře (v jeden okamžik jsou k dispozici karty z více hádanek současně a musíte poznat ty správné) i samotná obtížnost úloh. Na druhou stranu i my, kteří rozhodně nepatříme mezi účastníky šifrovacích soutěží, neboť bychom nepřešli ani přes kvalifikaci, jsme se dokázali dostat do cíle s relativně nízkým počtem použitých nápověd.

Celá série i konkrétní příběh jsou povedenými kousky. Pokud si jakkoliv vyřešíte nejdiskutabilnější prvek (destruktivitu), tak vám přinese spoustu zábavy a notně zaměstná vaše šedé mozkové buňky.

Sdílet s přáteli: