Autor: Ellenar | 4.8.2023 | 8
Ještě včera vypadala budoucnost šedá a nezáživná, a teď se zdála plná překvapení, nebezpečí a ošklivých věcí, které se přihodí některým lidem…
Mortum: Středověká detektivka je kooperativní detektivní hra zasazená do temného fantaskního světa. Zhostíte se role agentů tajemné organizace, v jejichž kůži budete rozplétat sérii několika na sebe navazujících případů. Hra má pouze pár jednoduchých pravidel a celá je řízena kartami. V češtině si ji můžeme užít díky lokalizaci brněnského studia REXhry. Následující recenze je psána tak, aby neprozrazovala nic z příběhu hry ani řešení jednotlivých případů, a všechny příklady v ní uvedené jsou pouze připodobněními.
V krabici se nachází pouze úvodní dopis, shrnující základní pravidla hry a časté otázky k pravidlům, jeden arch kartonových žetonů k vyloupání a tři krabičky plné karet, každá pro jeden ze tří případů. Karet je požehnaně (celkem 338) a vyjma žetonů jsou jediným herním materiálem. Na nich se nacházejí pravidla, počítadlo času, úvodní příběh, mapa, všechny informace související s případy i závěrečné vyhodnocení. Díky větší gramáži jsou dostatečně pevné, s rozměry dnes již standardní „Dixit“ velikosti a dle mého názoru je není třeba obalovat – s kartami se nijak moc nemanipuluje, navíc u detektivní hry ani nepočítám s nějakým častým hraním a obalené karty by se zpět do krabiček ani nevešly. Kromě karet scénáře obsahuje první krabička i balíček přibližně třiceti karet pro zapisování poznámek, jejichž zaznamenávání je opravdu potřeba. Ten jsem však ani nerozbalil a na poznámky využil obyčejný papír, jelikož jsem proti jakémukoli znehodnocování herního materiálu. Jak už to v mých recenzích bývá zvykem, budu si opět stěžovat na velikost celé krabice, protože zmiňované krabičky se vlezou přesně do poloviny krabice, zbytek zabírá papírová výplň. Takže smysl velikosti krabice je především v tom, aby se na ni vešel celý (vskutku povedený) úvodní obrázek.
Hra je celkově vizuálně pěkně vyvedená, ať už jde o grafiku karet či skutečně vydařené ilustrace. Bohužel, obrázků je zde skutečně poskrovnu. Mám spíše pocit, jako kdyby pouze vyplňovaly prázdný prostor tam, kde není třeba více textu a autor zrakovým vjemům nepřikládal vůbec žádnou důležitost. To je ale obrovská škoda, protože grafika sice lehce evokuje období středověku, ale více ilustrací by dokázalo lépe navodit tu správnou atmosféru.
Žetony jsou z dostatečně tlustého kartonu a v krabici jich je o mnoho víc, než při reálném hraní budete potřebovat. Jen teda všechny vypadají až na obrázek na nich úplně stejně – stejný tvar, pozadí i velikost. Sice chápu, že toto je u žetonů akcí kvůli jejich umisťování na časovou osu cílené, avšak např. u žetonů zranění, mincí či dalších zdrojů by neškodilo zapojit alespoň malou invenci a tvarově i graficky je odlišit. Člověk tak vlastně před samotnou přípravou vyšetřování ještě hraje takovou malou minihru s názvem „Najdi žeton časomíry mezi dalšími 63 téměř stejně vypadajícími“.
Grafika 8/10
Komponenty 8/10
Ilustrace na některých kartách
Jak je to tedy s pravidly? Těch hra neobsahuje mnoho a jsou shrnuta na úvodních kartách prvního výukového případu, dále pak na kartách postav, ze kterých můžete vybírat. V zásadě jde jen o přípravu, vysvětlení, jak spravovat časomíru, vyhodnocování zvláštních akcí postav a upřesnění toho, kdy se obnovují které zdroje. Všechno další je již popsáno přímo na kartách příběhu.
Osobně bych asi raději upřednostnil byť jen dvojstranu se souhrnem všech pravidel (pořadí vyhodnocování zvláštních akcí a odhalování karet jsme si nebyli schopní zapamatovat, stejně tak to, jestli se nachází na některé z karet s pravidly či na listu s častými otázkami). Naopak oceňuji, že informace o zvláštních akcích té které postavy a obnovu zdrojů lze nalézt přímo na její kartě. Základ hry potom tvoří dostupné akce na již odhalených kartách. Za každou takovou (např. „navštívit kovárnu“ nebo „promluvit s hostinským“) je v závorce uvedeno číslo karty, kterou vyhledáte v balíčku případu. Tu si následně hráči přečtou, navíc pokud je v záhlaví jeden či více symbolů přesýpacích hodin, posune se časomíra o daný počet hodin vpřed. Nová karta většinou obsahuje nějaké informace, herní instrukce či další dostupné akce. Jakmile uplyne čas vyhrazený pro šetření případu, jsou odhaleny karty s otázkami, které ověří, na co všechno vyšetřovatelé přišli. Odpovědi hráčů jsou obodovány a podle závěrečného skóre je případ zakončen.
Během přípravy prvního scénáře si zvolíte tři z pěti dostupných postav (bez ohledu na počet hráčů). Každá z nich má jinou kombinaci dostupných zvláštních akcí a různých zdrojů. Oficiální zdroje uvádí, že Mortum je pro jednoho až šest hráčů s tím, že ten, který je na tahu, vždy určí po poradě s ostatními akci, která se bude provádět, a po jejím vyřešení pokračuje stejně další hráč. Avšak reálně při hraní většinou všichni rozhodují společně, tudíž velikost skupiny de facto nehraje roli. Ovšem za ideální počet osobně považuji čtyři a méně, včetně solitéru. Výběr postav by měl reflektovat způsob, jakým hodláte hru procházet – např. zloděj se dokáže vloupat a hledat důkazy na místech pro ostatní vyšetřovatele nepřístupných, bojovník zase přijde vhod v případě konfliktu. Zvláštní akce jsou ve hře tři:
pozorování – sledování cílového místa, pohybu osob a jejich činností
prohledání – nepozorované vkradení se a prohledání daného místa
přepad – přímá konfrontace a výslech všech osob, přepadením lze často získat nejvíce informací, ale také znemožní provádět v přepadené lokaci jakékoli další akce
Případ vždy obsahuje tři menší balíčky karet pro každou ze zvláštních akcí, které po jejich provedení odhalí výsledek. Provádění těchto akcí a jejich následné vyřešení patřilo k nejzábavnější části při hraní. Bohužel počet jejich vykonání je velice omezený, jelikož akce přepad se během případu neobnovuje vůbec a pozorování spolu s prohledáním může postava provést pouze jednou za den. S tím, že případ musíte většinou rozplést během dvou nebo tří dnů, si této mechaniky opravdu moc neužijete. To mi nesedí při napasování do herního světa – proč se může vyšetřovatel vmísit do davu a nenápadně pozorovat dění v hostinci jen jednou denně a nemůže toto využít za chvíli znovu na tržišti? Jak to, že jde v nestřežené chvíli zkroutit ruku kuchaři, vyslechnout jej a zavřít do spíže, ale druhý den není možné to stejné zkusit na kováře? Chápu, že je potřeba hru nějak vybalancovat, ale v herní realitě toto není nijak obhájeno, prostě jen „víckrát to nejde a tím to hasne“, což je neskutečná škoda. Tyto akce totiž navíc stojí i čas, kterého je skutečně nedostatek, navíc třeba přepad znemožní jakékoli další vyšetřování na daném místě, což jeho sílu vyvažuje dostatečně.
Další věc, která dle mého ne úplně dobře reflektuje svět vyšetřovatelů do herních mechanik, je počítání času během vyšetřování. Přesun mezi místy – z hostince ke kováři, potom přes celou vesnici ke stájím a zase zpátky – se vůbec neřeší a vyšetřovatelé se jakoby teleportují. Avšak prohození pár slov s hostinským nebo třeba jen nahlédnutí pod koberec zabere hodinu času. Věřím, že nad dvěma výše uvedenými fakty se mohl autor více zamyslet a i za cenu přidání nějakého toho pravidla nebo další mechaniky by odměnou bylo daleko věrohodnější plynutí herního času. Navíc není sledování uplynulých dní ve hře nijak podchyceno, takže jsme museli najít vlastní systém (např. umísťování nevyužitých žetonů zranění nad časomíru), jak jej značit, protože po téměř dvou hodinách soustředění na případ jsme si nebyli jistí, zda vyšetřování probíhá druhý nebo již třetí den. Na druhou stranu oceňuji možnost k vyšetřování přistupovat různými způsoby – za svitek s mapou mohu obchodníkovi zaplatit a nebo jej přetáhnu po hlavě obuškem a svitek si vezmu. V druhém případě už z něj ale žádné další informace nedostanu. Škoda, že vzhledem k výše uvedenému těchto různých způsobů interakce nelze využívat daleko častěji.
Co se naopak podařilo velice obstojně, je samotný překlad. Na kartách se objevují různé způsoby mluvených i psaných projevů. Obyčejní vesničané mluví nespisovně nebo i hruběji, kdežto místní pán se vyjadřuje uhlazeněji. Rukopis různých postav je naznačen jiným fontem a v písemnostech se (dle mého záměrně) objevují pravopisné chyby. Zkrátka možností, které čeština nabízí, bylo využito se vším všudy. Pouze v jednom případě jsem byl trochu rozpačitý, a to u některých odpovědí na závěrečné otázky. U některých otázek jsme měli za to, že jasně známe správnou odpověď, motivy postav a pozadí příběhu, avšak z formulace odpovědí nám nebylo jasné, kterou možnost máme zvolit. Těžko soudit, jestli nám v případu něco uniklo, volba slov nebyla šťastná už v originálním znění a nebo se sem vloudil nějaký překladatelský šotek. Celkově ale hodnotím překlad určitě pozitivně.
Překlad 9/10
Herní mechaniky 5/10
Postavy, za které můžete hrát
Samotný úvod do děje prvního případu představuje krátký zápis z deníku vaší vyšetřovací skupiny. Z toho se hráči dozví jejich cíle a pár základních informací. Poté jsou jim na prvních kartách odhaleny počáteční akce a mapa s několika lokacemi, načež jsou již doslova vhozeni do světa hry. Ta vyšetřovatele nevede ani trochu za ručičku, takže je určitě nutností být ve střehu a dělat si poznámky, na základě kterých budete určovat váš další postup a posléze vyvozovat závěry. Volnost je skutečně veliká a tím, co hráče limituje, je většinou drahocenný čas. Jednotlivé případy jsou konstruovány hodně zeširoka, objevuje se zde slušná řádka postav s různými osobnostními rysy, vlastními motivy a názory. Stejně tak jejich výpovědi se jeví velice věrohodně a při zpětné analýze mi přišlo, že opravdu jednají s ohledem na svou roli v příběhu. Vše výše zmíněné se autorovi skutečně povedlo a hodnotím to velice pozitivně.
Co se ale dle mého názoru úplně nezdařilo, je vykreslení samotného herního univerza a s tím spjaté vytvoření té správné atmosféry při hraní. Dle útržkovitých popisů a informací, které nám jsou o světě Mortum předkládány, to vypadá, že jeho tvůrce jej má alespoň hrubě prokomponovaný. Vše se tváří, že existuje nějaká alespoň zevrubná historie, vlastní reálie a zákonitosti, či specifičtí obyvatelé, kteří sem patří. Avšak z toho všeho se k hráčům dostane jen minimum formou stručných zmínek, přičemž vše je předkládáno, jako kdyby znalost herního světa byla samozřejmostí. Vzpomínaná nedávná válka, jejíž příčinu se nikdy nedozvíme, tvorové, jejichž popis nebo informace o tom, jak a proč se v popisovaném světě vzali, hra tají. Nejedná se o informace důležité k rozpletení případů, jde jen o navození pocitu, že svět, kterým procházíte, je „skutečný“. Kvůli tomu se mi nepodařilo během hraní nasát správnou atmosféru a podobné zmínky jsem bral pouze jako nějaká neznámá slova. Přitom by stačilo tak málo – například úvodní dopis začít místo „V této detektivní hře budete…“ třeba raději slovy „Nedávná válka již pominula, avšak vítězství v ní si stále vybírá svou daň…“, nebo společně s již zmiňovanými ilustracemi jen občas trochu více rozvést myšlenku popisující reálie světa. Věřím, že tak by se hráčům svět Mortum vryl hned daleko více pod kůži.
Ačkoli jsem si prostředí hry nedokázal pořádně užít, s vtažením do děje příběhu a rozplétáním případů to bylo přesně naopak. Jednotlivé zápletky nejsou jednotvárné a rozuzlení jsou velice originální. V případech často není nic takové, jak se na první pohled zdá, a nezřídka se nám stalo, že nově nalezená informace nás nutila již vyvozené domněnky přehodnotit. K většině zjištění se dá dopracovat více cestami – odpověď na stejnou otázku zná více obyvatel vesnice nebo se stačí nepozorovaně vkrást na to správné místo. To je určitě další prvek, za který si autoři zaslouží pochvalu. Sice to nese úskalí v případech, kdy sledujete nějakou stopu a nakonec zjistíte to, co už dávno víte, ale to podle mě k vyšetřovacím hrám patří a rozhodně je to lepší varianta, než když danému tajemství můžete přijít na kloub pouze předurčeným konkrétním postupem. Jediné, co mi při vyšetřování vadilo, byl pocit, že v některých chvílích vynaložíte zdroje a především čas na nějakou akci a místo očekáváné odměny vás hra potrestá – ať už šlo o slepou větev vyšetřování, která nakonec k ničemu nevedla nebo např. získání předmětu, který vám místo pomoci nakonec spíše uškodil (nedalo mi to a schválně jsem v rámci testování hry zkontroloval, jak by to dopadlo, kdybychom se v určitém momentě zachovali jinak). To mi nepřišlo fér, navíc když se vám hra ani nijak nesnaží naznačit, že neděláte dobře, spíše naopak. Na druhou stranu se vaše konání promítá do příběhu a události jednoho scénáře mohou ovlivnit dění v nějakém dalším, což je další plus.
Případy a příběh 9/10
Herní svět a atmosféra 6/10
Základní pravidla a počáteční mapa
Jak již bylo zmíněno, rozsah případů je značný a událostí, které se staly na pozadí příběhu (či se ještě dějí během vyšetřování) je opravdu mnoho. Časový pres je znát a rozhodně není možné během prvního zahrání odhalit všechna tajemství, která nám tvůrci do hry přichystali. I při úspěšném vyřešení scénáře je stále co objevovat. Přestože budete při opětovném pátrání znát hlavní linku, je docela možné, že objevíte nového spolupachatele, stále je možné vydat se ze začátku jinou cestou nebo zvolit jiné postavy a zcela odlišný způsob hry. Určitě bych ale doporučil nepouštět se do druhého hraní hned a hru spíše na nějaký čas odložit. Dle mého názoru se vše ohraje tak po dvou až třech průchodech každého případu. To vzhledem k jejich délce dává dohromady něco přes dvacet hodin hernho času, což už není špatné.
Je škoda, že krabice obsahuje pouze tři scénáře. Navíc ten první je kratší – výukový – a lze jej odehrát přibližně za šedesát až devadesát minut; následující dva plnohodnotné zaberou každý ke třem hodinám. Asi bych ocenil spíše větší počet kratších scénářů (např. 4–5 v rozsahu do dvou hodin). Jednak kvůli tomu, že takto hlavní příběh odehrajete za pouhá tři sezení, a potom – tři hodiny už je prostě celkem dlouhá doba. Existuje další bonusový případ s názvem Mortum – Shelter, který lze hrát buď po projítí základu nebo jako samostatný scénář, ovšem možnost jeho českého vydání je zatím ve hvězdách.
Znovuhratelnost 6/10
Mortum: Středověká detektivka se opírá především o netradiční případy s velkým důrazem na příběh a bohaté pozadí jednotlivých scénářů. Hráčům je ponechána velká volnost s možností odlišného přístupu a úspěšného závěru lze dosáhnout většinou více cestami. Jedná se spíše o interaktivní vypravování na kartách, než o komplexní hru s propracovanými pravidly. Ze hry mám trochu pocit, jako by se autor soustředil ze všeho nejvíc na košatost děje a všemu ostatnímu nepřikládal takovou důležitost, ať už jde o rozhodně ne špatnou, ale upozaděnou vizuální stránku nebo herní mechanismy, které by mohly být na téma navázány trochu lépe. Asi to bude dáno tím, že se jedná o jeho prvotinu (žádné jiné hry podepsané stejným jménem se mi nepodařilo dohledat). Osobně bych upřednostnil rozložení děje do většího počtu kratších scénářů, ale přestože se jedná o detektivní hru, prostor pro více zahrání zde určitě je. Hra u mě nevyvolala vyloženě nadšení, jako třeba Zvířátka Sherlocka Holmese, ale také rozhodně nezklamala, i když jsem čekal trochu něco jiného. Rozplétání originálních případů bylo chytlavé a celkový poměr cena/výkon není vůbec špatný (navíc je možné hru po odhalení všech záhad bez problémů poslat dál). Pokud vás tedy detektivní hry baví, stojí Mortum určitě za vyzkoušení. Zároveň konstatuji, že je dobře, když se na českém trhu objevuje stále více podobných počinů s kvalitní lokalizací.
To, že je krásná a příjemná noc, neznamená, že v ulicích neřádí temné síly.
Klady:
+ Jednoduchá pravidla
+ Vydařený překlad
+ Obrovská volnost v herním světě
+ Originální a zajímavé případy
+ K informacím se dá dostat více cestami, jde zvolit více přístupů
+ Hra nevede za ruku, je třeba být pozorný a dělat si poznámky
+ Scénáře se dají téměř plnohodnotně odehrát vícekrát
Zápory:
– Pozadí herního světa nedokáže vtáhnout
– Slabší napasování herních mechanik na téma
– Občas člověk vynaloží čas a zdroje a místo odměny ho hra ještě potrestá
– Ilustracemi se zbytečně šetří
– Pouze 3 případy, z toho jeden výukový
Zatím nebyl přidán žádný komentář...
Rudý úsvit (Red Rising)
Akt. cena: 500 Kč
Končí za: 4 hodiny
