Něco hranatého za zrcadlem

Autor: Slouha | 7.10.2021 | 8

Alenka pohlédla do králičí nory a povzdechla si: „Už zase?“ Nora byla plná tetrisových dílků.

Já, čtverečky a říše divů

Alenka v říši divů je pro mě velká neznámá. Vím v obrysech, o čem knížka (a filmové adaptace) pojednávají. Nikdy jsem ale do tohohle světa sám cíleně nezavítal a nikdy jsem neměl chuť si tohle slepé místo dohnat. A to přesto, že existuje již několik deskových her, které s touto předlohou pracují. Další z nich je Alenčina zahrádka, hra pro 1 až 4 hráče či hráčky, kterou navrhl Ikhwan Kwon a kterou na český a slovenský trh přináší MindOK.

Tématem si mě tedy Alenčina zahrádka nezískala, protože k němu nemám žádný vztah. Nezískala si mě ani samotným názvem, který je infantilní, v souvislosti s tématem ne úplně přesný (stavíte královninu zahrádku) a neoslovující. A když jsem zjistil, že jde o další hru s polyomino/tetrisoidními dílky, můj zájem ještě o něco ochabl. Jak jsem zmínil již v jiné recenzi, těchto her je zkrátka moc a já osobně nejsem jejich velký vyznavač. Všechny většinou jen představují vlastní malý twist na již klasické zaplňování určité plochy různě rozměrnými dílky.

Přesto jsem si říkal, že nezájem překonám, dám na doporučení některých recenzentů a Alenčinu zahrádku vyzkouším. A třeba zjistím, že tahle hra konečně vnáší do tohoto žánru nějaký svěží vítr.

A jak to dopadlo? Ve zkratce můžu po mnoha partiích s klidem říct, že Alenčina zahrádka se nese stejně kolébavým vánkem, jako většina polyomino her. Nic zcela unikátního a vystupujícího z řady zde nenajdete.

To ale neznamená, že byste měli teď přestat číst. Alenčina zahrádka je totiž velmi pohodovou, milou a hratelnou záležitostí na vyplnění volného času. Určitě si tak několik následujících odstavců zaslouží. Nevyčnívá totiž z ostatní deskoherní produkce, ale představuje jakýsi zlatý střed.

Práce zahradního architekta

Pravidla Alenčiny zahrádky jsou pohádkově jednoduchá. Dobrou polovinu z nich dokážete odhadnout při pohledu na prázdnou hrací desku o rozměrech 8 × 6 čtverečků, kterou si každý na začátku položí před sebe. Alenka totiž vůbec nevystupuje z základních klišé žánru polyomino her. Pracuje s nimi ale s velkým ohledem na funkčnost.

Ve hře se budete snažit zmíněnou plochu zaplnit polyominovými dílky tak, abyste na konci hry získali co nejvíc bodů. Ty získáváte na základě pozice jednotlivých druhů terénu (výplní čtverečků polyomino dílků) na hrací desce. Druhů terénu je pět (stromy, růže, houby, šachové figurky a karty–zahradníci) a všechny (kromě karet–zahradníků) se na konci hry bodují, přičemž každý jiným způsobem.

Všechny dílky (až na bonusové) udržují rozměr čtyř čtverečků v pěti různých tvarech. Jeden dílek obsahuje vždy minimálně dva různé druhy terénů, ale žádné dva dílky nejsou stejné. Během přípravy na hru všechny rozdělíte podle tvarů do příslušných konejšivě zelených pytlíků. S puberťáckým úsměvem musím přiznat, že ty představují asi nejvíce taktilní část všech součástek a manipulace s nimi je velmi uspokojivá.

Hra začíná tak, že jeden hráč či hráčka vybere jeden z pytlíků a vytáhne z něj náhodně počet dílků rovný počtu hrajících plus jedna. Poté jeden z těchto dílků umístí na svou desku. Ostatní si postupně také jeden vyberou a umístí. V nabídce tak jeden dílek zůstane. Umísťování probíhá přesně podle pravidel, které byste u polyomino hry čekali. Další na řadě vybere opět jeden z pytlíků a vytáhne tentokrát počet dílků rovný počtu hráčů či hráček. Poté si všichni opět postupně vyberou jeden a přiloží jej. Po přiložení dílků tedy vždy jeden přebývá a každý má tedy vždy na výběr minimálně ze dvou dílků.

Hraje se tak dlouho, dokud se někdo nedostane do situace, že nemůže ani jeden z dílků přiložit. Ostatní v takovém případě dohrají kolo, hra končí a je na čase zhodnotit, čí zahrádka je nejkrásnější. Tedy spíše, čí zahrádka nejlépe splňuje záludná bodovací kritéria.

Zahrada na zakázku

Bodování jednotlivých druhů terénu představuje nejúrodnější záhon pravidel Alenčiny zahrádky. Dostanete 5 bodů za každou šachovou figurku na prostředním (šachovnicovém) pruhu na hrací desce. Dále dostanete 8 bodů za každý sloupec, kde jsou alespoň dva čtverečky hub. Poté za každou plochu pokrytou růžemi dostanete určitý počet bodů podle její velikosti. Stromy chcete dávat, co nejdál od sebe. Za každý řádek, ve kterém jsou (alespoň) dva stromy, obdržíte počet bodů rovný počtu čtverečků mezi nimi.

Body můžete ale i ztratit. Na konci odečtete 5 bodů za každý čtvereček, který zůstal na vaší hrací desce prázdný. Což je až tlachapoudovsky kruté. Ještě před začátkem bodování naštěstí můžete jednotlivé čtverečky doplnit bonusovými 1 × 1 dílky. Ty si vytáhnete ze speciálního pytlíčku pokaždé, když propojíte dvě a více karet-zahradníků. Po celou hru je posedle shromažďujete a na desku je umístíte až všechny najednou na konci hry. Nesmíte to ale s pomocí zahradníků přehnat, protože za každý bonusový dílek, který nebudete moci přiložit, taktéž ztratíte 5 bodů.

Zjednodušeně řečeno: draftujete a přikládáte dílky, shromažďujete dílky bonusové a snažíte se maximalizovat svůj zisk bodů. Toliko nic speciálního.

Po očku nakukovat za plot

Zajímavostí pravidel tedy hra nevyniká, zato ale (i ve své decentní přemýšlivosti) pěkně odsýpá. Způsob draftování je jednoduchý, ale nikdy jsem si nepřipadal ošizen. Možností tady najdete tak akorát. Vaším úkolem je „jen“ z nich vybrat tu, která je pro vás v danou situaci nejlepší. V tomto ohledu Alenčina zahrádka připomíná například Pelíšek, se kterým sdílí ještě povedený a hloubavý sólo mód.

V Alenčině zahrádce můžete ale ve svém tahu mohl přímo ovlivnit, jaké tvary dílků se ve hře budou pohybovat. To přináší dávku taktizování. Lze tak například stále do nabídky dostávat dílky, se kterými dokážete lépe pracovat.

Výběrem jde také znevýhodňovat protihráče a protihráčky. A oni mohou dělat to samé vám. Když se dostanete do situace, kdy někdo vybere schválně dílek, který se vám velmi nehodí, většinou stejně můžete vinit jen sebe, protože hra je nastavená tak, že s tím zkrátka musíte počítat. Nehledě na to, že výběrem dílku můžete přímo ovlivňovat, kdy hra končí. Jenže vyplatí se vám vybrat dílek, který ostatní již nemohou položit a vy ano? Co když po konci hry budete i vy mít stále dost volných míst a nedostatek bonusových dílků, kterými byste je doplnili?

Polyomino hry často nenabízejí mnoho interakce mezi hráči a hráčkami. Většinou si každý skládá tak nějak na svém vlastním písečku a o ostatní se příliš nezajímá. Alenčina zahrádka v tomto přináší sympatickou (byť nikterak radikální) změnu. Interakce zde navíc nejsou něčím, co by bylo na hru naroubované – nejsou zakotveny v pravidlech, ale vyvstávají ze samotného hraní. Protože je závěrečně bodování většinou poměrně těsné, brzy se naučíte sledovat, jak jsou na tom ostatní. Nic v pravidlech vás k tomu nenutí, ale (alespoň dle mojí zkušenosti) to hru činí trochu pestřejším zážitkem. Navíc k tomu Alenčina zahrádka nabízí i dostatek prostoru. Protože jde o velmi krátkou hru, strávit 30 sekund navíc prohlížením desek ostatních hráčů, není žádný problém.

Dumání nad živými ploty a průměrností

Čtyři způsoby, jak získávat body, se mohou zdát málo. Ale nebojte se: i tahle čtyři bodovací kritéria jsou dostatečně zapeklitá. I na malé ploše navíc vzbuzují zábavné otázky. Budete se jako každý správný Čech soustředit výhradně na houby? Nebo spíše budete obsesivně pokrývat šachovnici figurkami? Dřív než se nadějetem, budete se uprostřed rozkopaných záhonů opírat o motyku a přemýšlet nad tím, jaký styl vaší zahradě sedne nejvíce.

Jistě, i u jiných her najdete podobná „křupavá“ rozhodnutí. V rámci žánru nabízí Alenčina zahrádka „pouze“ kvalitně zpracovaný průměr. Není to hra, kterou byste si museli někdy v životě zahrát a mám pocit, že se jí ani nesnaží být. Je to spíše hra, která (troufnu si říct) nikoho neurazí a mně osobně přišla se svou průměrností naprosto spokojená. Při vší úctě bych si přál, aby ji herní vydavatelství brala jako takový vzor. Aby si vždy řekli: „Je hra, kterou se chystáme vydat, alespoň tak dobrá jako Alenčina zahrádka?“

Nechci Alenčinu zahrádku shazovat, spíš poukázat na to, jak mi deskoherní trh přijde přeplněný podprůměrnými fillery. Tyhle hry se snaží být nenáročné, nepřicházejí s inovacemi a neaspirují na přední příčky deskoherních hitparád. Pokud si je pořídíte, hrajete je občas, když se chcete rozehrát před větší (pořádnou) hrou nebo se po partii něčeho hutnějšího trochu pohodlně dorazit. Mezi těmito „cetkami“ září Alenčina zahrádka jako umně vyrobená a vkusná bižuterie.

Soft-core skládačka?

Zároveň je skvělým místem, kde s polyominovými hrami začít. Ubongo někomu nemusí vyhovovat kvůli časovému presu. Jiné přívětivé hry (jako třeba Zoo New York) mají určité zbytečně komplikované části. Komplikovanost v Alenčině zahrádce neroste.

Jak jsem zmínil již výše, i přesto dokáže být hra přemýšlivá. Tahle přemýšlivost vychází ale z herních situací a mikro-rébusů, které před vámi hra nechá vyrůst. A co je důležité: nikdy hru příliš neprotahují. Kola jsou svižná a 30 minut, které hra hlásá na krabici, dosáhnete stěží v plném počtu hráčů či hráček.

Nicméně si nedovedu představit hru hrát s malými dětmi – navzdory pohádkovým ilustracím, barevnosti a vizuálu přiblblých mobilních her (plně zaplněná herní deska připomíná hry typu Candy Crush). Možná děti podceňuji, ale limit 8+ na krabici bych navýšil alespoň na 10+. Hra je na to až moc počítavá a nutně propojuje odhadování bodového zisku s prostorovou představivostí. A to možná ve větší míře než většina náročnějších polyomino her.

Některé hry tohoto žánru totiž umožňují téměř vždy nějakým způsobem vybrané pole zaplnit. V Alenčině zahrádce se však můžete špatným plánováním sami zahnat do kouta a vydat se na milost protihráčům a protihráčkám. Což myslím není úplně situace, do které chcete dostávat své potomstvo během pohodového rodinného odpoledne.

Přestože téma Alenčiny zahrádky plně nedocením, líbilo se mi, že se hra snaží být směrem ke svému publiku tematická. Místo různorodých ilustrací by na jednotlivých dílcích mohly totiž klidně být jen barevné plochy. Přesto se přítomnost každého druhu terénu a jeho vztah k bodování hra v pravidlech vysvětluje konkrétními rozmařilými touhami Srdcové královny.

Alenčina zahrádka je kvalitním přírůstkem k žánru polyomino her. Nikdo se o něj neprosil, ale přesto ho nyní dostáváme. Hra nevyvolá euforický úsměv či odpudivý škleb kouzelné kočky, ale spíše uspokojivé pousmání. Zda to stačí k tomu, abyste si koupili hru, která stojí okolo 400 korun, již nechám na vás. Jakožto někdo, kdo je už polyomino hrami k smrti unaven, vnímám Alenčinu zahrádku jako poměrně dobrou jednohubku. Sám od sebe bych po ní nejspíš nesáhl, ale ani bych ji neodmítl, kdyby mi ji někdo nabídl. A to je ode mě pro hru tohohle druhu veliká chvála.

Sdílet s přáteli: