Na válečné stezce Siouxů

Autor: RoBertino | 19.11.2020 | 2

Vzpomínky jsou zaváté, ale stačí někdy malý, letmý pohled a vybaví se s nečekanou ostrostí. Přesně to je i případ Siouxů, kteří mě provázeli ve školní družině, kde jsme sváděli líté boje o nejmenovanou pevnost.

Popis hry je převzat z návodového letáku, který byl vkládán do krabice, jak bylo u podniku TOFA n. p. Semily zvykem. Hra byla ve své podstatě velmi jednoduchá – neodradí ani spleť čar na hracím plánu, některé červené, jiné černé – to vše doplněné body, z nichž a na něž se figurky pohybují. Proti třem černým „modrokabátníkům“, tedy obráncům pevnosti, stojí padesát červených indiánů. Ve verzi, kterou jsem hrával, byly postavičky dřevěné, úzké a vysoké. To byl vždy hlavní problém, protože jste rozestavěli 53 figurek na hrací plán, pak stačilo maličké drknutí do stolu a většina jich popadala. Nakonec jsme neustálé znovustavění vzdali a hráli s položenými kameny – bylo to bezpečnější...

Když se překonaly tyto prvotní problémy, mohlo dojít na akci. Oblast pohybu je kombinací známých stylů – černí mají zdánlivě výhodu, protože je jim dovolen pohyb všemi směry a po jakýchkoli čarách. Indiáni mohou vždy jen dopředu a po červených linkách – to znamená rovně nebo šikmo, ale už ne do strany. Hráči se v tazích střídají, útočníci mají v tomto případě přednost. Zásadní je vyřazování hráčů ze hry – Sioux si doslova musí hlídat záda, protože jakmile se za nimi objeví volné pole a před nimi je obránce pevnosti, následuji skok a hrdinný Sioux putuje za Manitouem do věčných lovišť. Jistou výhodou pro „rudé tváře“ je skutečnost, že když se postavě vojáka nabízí možnost vícenásobného skákání, musí ji využít – takže když Indiáni vytvoří dlouhou obětní linii, mohou černou postavičku odlákat hodně daleko a mezitím jejich spolubojovníci plní svůj hlavní úkol – obsadit 17 bílých políček v pevnosti. 

Důležitá je i povinnost vojáků skákat: pokud hráč tuto eventualitu přehlédne, je jeho hrací kámen vyřazen ze hry. Na Siouxe zase čeká nebezpečí, že soustředěným nátlakem mohou obránce pevnosti v nějakém koutě zablokovat – sice už jim od něj nebezpečí nehrozí, protože nemá kam táhnout, ale zároveň je pro ně nemožné splnit úkol obsazení všech postů. Je tedy jasné, že navzdory velké početní převaze původní obyvatelé Ameriky tahají častěji za kratší konec.

Jednu partii lze odehrát – pokud jeden či druhý hráč nepřemýšlí jako šachisté nad jedním tahem i několik hodin – průměrně za 30 minut. Pravidla jsou vcelku srozumitelná, ale rýpalové si najdou svou slabou stránku. Týká se eventuality skákání Indiánů – o té není nikde vůbec řeč, pokud by však tento pohyb mohli učinit, má to v jejich strategii velký význam, lépe si pokryjí své bojovníky. V pravidlech nic takového není zakázáno, dokonce se ani neřeší (vůbec není zmíněno), zda Indián může přeskočit vojáka (samozřejmě bez odebrání figurky) a využít jej tak k pohybu vpřed. I to by totiž hrálo útočníkům do karet. Samozřejmě je možné se před partií domluvit a stanovit si formu pohybu, aby byla jasná a nezpochybnitelná.

Právě kvůli snadné hratelnosti a poměrně rychlému průběhu bych hru považoval za přitažlivou i dnes – tedy pokud ji seženete. Je mi jasné, že v různých zákoutích domácností, na půdách či ve sklepech se nějaký ten exemplář objeví, ale hodně pochybuji, že bude mít všech 53 postaviček. Pokud na nějakého válečné stezky Siouxů“ narazíte, určitě neváhejte využít příležitosti a vyzkoušejte si, zda jste lepší útočník či obránce.

Sdílet s přáteli: