Když se obvody splaší, kočka na vysavači jančí!

Autor: dirtyfighting | 2.5.2022 | 5

Splašené obvody (v originále Quirky Circuits: Penny and Gizmo's Snow Day!) jsou novou rodinnou kooperativní hrou pro 2–4 hráče vydanou v české lokalizaci firmou Blackfire. Jedná se o zeštíhlenou a pro širší publikum určenou verzi hry Quirky Circuits, která u nás vydána nebyla. Premisa obou her je stejná – všichni hráčí  se vykládáním karet na stůl snaží společně naprogramovat roztomilé roboty k tomu, aby se pohybovali po herním plánu a splnili zadaný úkol dříve, než jim dojdou baterky. Háček je v tom, že karty jsou do společného příkazového řádku vykládány skrytě a hráči nesmí komunikovat o svých kartách ani svých záměrech. Stejně jako v jiných programovacích hrách, jako je například Colt Express nebo Mechs vs. Minions, pak velká část zábavy spočívá v chaotických situacích, které nastanou, když se programování nepovede zcela podle plánu.

Technické parametry

Za sympatickou cenu něco málo přes 500 Kč dostanete, vzhledem k obsahu, předimenzovanou krabici, ve které najdete návod, knihu scénářu, balíček karet, hrst žetonů a dvě rozkošné miniatury. Všechny komponenty jsou slušné kvality a miniatury přímo lákají k nabarvení.

Příprava hry je nesmírně rychlá a jednoduchá: vyberete si scénář a knihu scénářů otevřete na příslušné dvoustraně, kde najdete instrukce k přípravě a samotný herní plán. Na plán rozmístíte chomáčky prachu nebo vlaječky, příslušného robota umístíte na startovní pozici, zamícháte a rozdáte karty a pak hrajete. V kombinaci s většinou rychlým průběhem hry a spíše menším rozsahem každého scénáře se díváme na svižnou záležitost, kterou je možné i s přípravou odehrát za zhruba 15–30 minut. Nejednou se stalo, že jsme si rovnou zahráli ještě jednu partičku, protože jsme s hrou skončili dříve, než jsme čekali. Z hlediska zpracování bychom vytkli snad pouze rozhodnutí udělat knihu scénářu jazykově nezávislou – většinou tyto snahy oceňuji, ale zde by piktogramům slušel krátký doprovodný text, protože jsme většinou stejně museli otevřít návod, abychom se ujistili, že obrázky chápeme správně. Zvolené zpracování má logiku spíše z produkčního hlediska pro vydavatele než z herního pro hráče.

Uživatelský manuál

Herní kolo sestává z dobrání karet do předepsaného počtu na ruce (4 nebo 5 dle počtu hráčů) a jejich společného vykládání do příkazového řádku. Karty se vykládají skrytě a na rubové straně je drobná nápověda, o jaký typ příkazu se jedná – například tedy víte, že spoluhráč vyložil otočku, ale netušíte, jestli je to otočka doprava, doleva nebo čelem vzad. Stejně tak můžete vědět, že jde o pohyb po přímce, ale nevíte o kolik políček, nebo zda robot nebude couvat.

Je zajímavé, že hráči nemusí karty vykládat v nějakém specifickém pořadí, je pouze na jejich dohodě, kdy kdo do řádku přispěje. Před spuštěním robota ale musí každý hráč vyložit minimálně jednu kartu a společně musí hráči na stůl vyložit alespoň pět karet. Hra je ale závod s časem, takže pokud máte kuráž a vzájemně si důvěřujete, můžete se pokusit o složitější kombinaci a na stůl vyložit třeba i veškeré karty, které máte k dispozici. Po programování pak všechny karty odkryjete a v daném pořadí necháte robota, aby příkazy provedl. Fáze programování a fáze aktivace střídáte do doby, než splníte úkol nebo než se robot vybije.

Oproti původní verzi, ve které byli celkem 4 různí roboti, zde najdete pouze dva – na robotickém vysavači jezdící kočku Čiko a kybernetického tučňáka jménem Vločka. V každém z 10 scénářů ovládáte jednoho z robotů a zatímco Čiko se snaží v místnostech rozsáhlého domu povysávat prach, Vločka chce na lyžařských sjezdovkách posbírat veškeré vlaječky. Každý robot má vlastní balíček karet na programování, ve kterém jsou v různém poměru zastoupeny pohyby vpřed a vzad nebo otočky, a specifickou vlastnost, se kterou musíte při hraní počítat. Například Čiko se při nárazu do zdi vždy otočí doleva, což vám dle situace usnadní nebo zkomplikuje život. Zde bychom jen podotkli, že veškeré scénáře jsou zcela nové, takže i pro vlastníky původní hry dává smysl si toto pokračování pořídit.

Obtížnost scénářů postupně zvolna roste, takže se v pozdějších scénářích dočkáte nových mechanik. Tou nejhlavnější jsou tzv. splašené karty, které po dobrání musíte z ruky hrát jako první a zároveň na jejich rubové straně nenajdou vaši spoluhráči ani tu drobnou nápovědu. Hra se ale nikdy nestane přehnaně komplikovanou a s dospělými spoluhráči není vůbec žádný problém rovnou naskočit do některého z pozdějších scénářů. Právě naopak bychom tento postup doporučili – až se splašenými kartami začínají skutečně zábavné momenty, kdy se jedním nešťastným tahem dostanete třeba až na výchozí pozici. 

Kontrola kvality

Hru si nejlépe vychutnáte ve větším počtu hráčů, protože s každým dalším hráčem je těžší a těžší příkazy zkoordinovat, což znamená větší výzvu a zábavu. Při hře dvou hráčů se nám zdála hra možná až příliš jednoduchá – pokud se se spoluhráčem aspoň trochu znáte, je mnohem menší problém vytvořit perfektní programování a obzvláště úvodní scénáře se stávají triviálními. To je trochu problém, protože u hry více než jinde platí, že když se vám daří, tak je to fajn, ale teprve když se vám nedaří, začne pořádná zábava.

Jako největší slabinu hry vnímáme repetitivnost, která vyplývá z několika faktorů. Zaprvé obtížnost scénářů roste možná až příliš pozvolna, takže i poslední scénář není mechanikami až tak diametrálně odlišný od těch předchozích. Zadruhé je možné ve většině scénářů identifikovat trasu, která je z hlediska optimalizace ta správná. Při prvním hraní scénáře se ještě někdy stalo, že jednotliví hráči měli trochu odlišný plán, kudy by robot měl cestovat, ale při opakovaném hraní už tomu tak nebylo a i bez komunikace jsme se shodli na postupu. Opakované hraní pro získání lepšího skóre nás tedy moc nelákalo, protože člověk nemá pocit, že se zlepšuje, ale že hru „vyřešil“. Dalo by se říci, že hra občas působí jako demo verze, což je v zásadě i pravda. Ale pokud vás hraní baví, neubráníte se dojmu, že je to trochu škoda. Minimálně by si hra zasloužila větší množství splašených karet pro rozšíření variability.

Výše uvedené je však kritikou primárně z pohledu dospělého hráče – pokud hru hrajete s dětmi nebo pokaždé s jinými spoluhráči, tak se tyto nedostatky vůbec neprojeví. Pro děti je hra vůbec jako dělaná – ať už grafickým zpracováním, tématem nebo v pravidlech uvedenými návrhy, jak hru dětem ještě dále zpřístupnit (např. v programovací fázi hrát s odhalenými kartami). I jako čtyři dospělí hráči jsme se u hry často zasmáli, když plán nevyšel tak, jak měl, takže s dětmi, které do hry vnesou tu správnou dávku chaosu a nepřevídatelnosti, jde o ještě lepší zážitek.

Celkově: Splašené obvody jsou sympatickou rodinnou hrou, která je sice oproti původní hře rozsahem omezená, ale za v dnešní době nezvykle nízkou cenu dostanete slušnou míru zábavy. Primárně bychom ji doporučili ke hraní s dětmi, ale pro dospělé hráče dobře funguje i jako krátká a rychlá výplň mezi náročnějšími hrami. Nejedná se o přespřílíš obtížnou hru, ale chvíle, kdy mezi programátory dojde k nějakému nedorozumění patří mezi ty nejzábavnější. A kdy naposledy vaše neschopnost rozlišit pravou a levou stranu způsobila všeobecné pobavení místo dopravní nehody?

Závěrečná bilance

+ hra pro děti, která baví i dospělé

+ rozkošný design

+ dobrý poměr cena/výkon

+ blesková příprava i úklid hry

- omezená znovuhratelnost

- působí jako demo verze hry 

 Autoři: David (dirtyfighting) & Veronika (Tizi)

Sdílet s přáteli: