Autor: Kew | 26.9.2024 | 4
Cyberpunk – pojem, který určitě v Česku zaslechli i ti, kteří počítačovým hrám zrovna neholdují. Nelítostný svět, kde vládnou obří korporace, které cení loajalitu, ale s odpadlíky se příliš nepářou. A všechno tu má svou cenu – zboží, lidé, data. Někteří obyvatelé se ale ani nesnaží tvářit, že žijí počestně. Sežer, nebo buď sežrán… to vlastně ani není moc výběr, co?
Pod hrou Cyberpunk 2077: Gangy Night City (dále „CP“) je autorsky podepsán velikán atmosférických her, Eric R. Lang. A ten podpis není jen formální – pro ty z vás, kteří mají zkušenost s jeho jinými hrami, jako jsou třeba Chaos in the Old World, Blood Rage nebo Rising Sun, bude hraní CP zcela jistě poznamenáno řadou zamyšlení: „Tohle mi přijde povědomé!“
Gangy Night City jsou eurohrou s malým podílem náhody, která má ale přesto atmosféru a užijete si v ní i spoustu (zejména škodolibé) interakce. Hru budu popisovat z pozice nehráče současných PC her (formálně bych asi měl říct „videoher“, protože Cyberpunk vyšel i na řadě konzolí, ale prostě mi to nejde přes pusu :) ). Hlavním mechanismem hry je výběr akcí a převaha na herním plánu (představujícím Night City a jeho čtvrti).
Krabice má standardní „CMON“ kvalitu – najdete v ní řadu karet, spoustu žetonků k vyloupání, pevný herní plán poměrně velkých rozměrů (navíc oboustranný!) a samozřejmě spoustu plastových figurek v neméně plastovém insertu. Dobrá zpráva je, že už se i CMON poučili a začali do krabic dávat „nápovědy“ k rozložení figurek. Těch je v CP celkem 30 a i když by si samozřejmě zasloužily nějakou tu péči, jsou použitelné i tak, jak je vybalíte.
V krabici je poměrně dost místa, takže žetony a karty pohodlně roztřídíte podle typu, a i když insert myslí „chlívkama“ i na ně, v případě, že máte strach z jejich smíchání, je můžete klidně skladovat v přiložených zip sáčcích.
Celá hra řádí výraznými barvami jednotlivých klanů a neonovými odstíny odlišujícími další druhy komponent. Zároveň je grafika plná ostrých hran, drátků a čipů a nenechá vás na pochybách ohledně tematického zasazení.
Pokud budete mít komponenty v krabici roztříděné tak, abyste se v nich vyznali, příprava hry netrvá nijak dlouho. V podstatě jen vytaháte vše z krabice, pro jistotu přemíchnete 3 balíčky karet, rozdáte si figurky, těch pár ostatních komponent hráčů, počáteční zdroje a hurá do hry. Dlouhým krokem tedy v porovnání s tím ostatním bude možná i výběr scénáře, které jsou v krabici 4. Kromě nich je k dispozici i 1 výukový, ale pokud nejste úplně začátečníci ve světě deskovek obecně, doporučil bych vám vynechat ho (hraje se jen na 15 vítězných bodů a neupravuje nijak další pravidla). Zahrát si můžete buď plnou hru bez scénáře na 25 bodů nebo skočit do jednoho ze 4 „plnotučných“ scénářů. Pokud se chcete seznámit s jednotlivými prvky hry, můžete zkusit Prohlídku Night City, ale i ta má za mě spíš než k opravdovému příběhu blíž k „tutoriálu“. Pořád ale zbývají další 3 příběhové scénáře (a o těch později).
Jednoduše řečeno – hráči se střídají v tazích počínaje tím začínajícím, a to do té doby, dokud někdo z nich nevyhraje (většinou na 25 bodů, některé scénáře ale mohou tuto podmínku změnit). Ve svém tahu můžete udělat 1–2 akce (podobně jako třeba v Marsu), nebo údržbu („obnovení“) – tu většinou ve chvíli, kdy už nemáte k dispozici nic smysluplného nebo jste prostě švorc. Sice se nabízí možnost taktizovat a odehrávat pouze po jedné akci, ale vzhledem k tomu, že hra je celkem svižná a neodpouští těm, kteří ztratí tempo, budete hrát 1 akci zpravidla jen v případě, že vám budou zbývat kromě ní už jen akce, které z nějakého důvodu nemůžete provést, a jinak budete vždy využívat obě dvě.
Akcí je jen pět a jsou krásně přímočaré: můžete vyvolávat boje („přestřelky“), získávat karty z nabídky – v herním žargonu tedy „plnit příležitosti“ / „najímat okrajáře“, anebo získávat cenná data šmejděním po síti. S každou z těchto akcí je spjata jedna ze tří tříd vašich pohůnků: sólisté, technici a síťaři. Ti se liší modelem (figurkou), ale hlavně tvarem jejího podstavce – akce jsou pak označeny symboly shodného tvaru, který vám připomíná, že danými figurkami můžete v rámci provádění akce také pohybovat po městě. No a pak jsou tu ještě další dvě akce, které slouží k obohacení vašeho zbrojního arzenálu (zisk vylepšené bojové karty), resp. zvýšení efektivity verbování nových členů a výběru výpalného (umístění skrýše).
Ve hře se budete snažit pohybovat svými gangstery (a drony, které vám můžou sestavit) za účelem zisku převah v jednotlivých čtvrtích města, v nichž budete zároveň chtít obsazovat tzv. „klíčové lokality“ – ty vám pak budou poskytovat další výhody při některých z výše uvedených. A pokud se potkáte s nepřítelem, můžete ho zkusit vypráskat z lokace bojem.
Boj je tu poměrně deterministický a vlastně dost laskavý: pokud na vás soupeř nevytáhne nějakou opravdu záludnou zbraň, přijdete při prohře pouze o jednu figurku ve čtvrti, kde se bojovalo. Zajímavým twistem ale je, že počet vašich figurek v přestřelce vůbec nehraje roli a rozhoduje téměř jen a pouze bojová karta. Tu zahraje každý, kdo má ve čtvrti aspoň jednu jednotku – ano, můžete být zataženi i do cizího konfliktu. Karty mají bojovou sílu („účinnost“ neboli počet pistolí), která udává, kdo konflikt vyhrál (tzn. kdo nepřijde o figurku). Kromě toho mají ale velkou spoustu vtipných efektů (zejména ty vylepšené), které vám umožňují např. vybrat si, koho soupeři odstřelíte, pokud vyhrajete (běžně si vybírá oběť přímo poražený hráč), manipulovat s figurkami na plánu, nebo si třeba přivlastnit soupeřovu bojovou kartu. A navíc je na každé bojové kartě uvedena podmínka, kterou když splníte, získáte vítězné body (a ani nemusíte souboj vyhrát!). No prostě bžunda!
Podobné psí kusy nabízí také bloudění po síti – kromě zisku VB tu můžete pohybovat se svými i cizími jednotkami, zabíjet je, nebo dokonce cizí „přebarvovat“ na svoje. Jen pozor, čím lepší efekty využíváte, tím větší je riziko, že vás potká něco nemilého (jako že vám třeba umře síťař… nebo všichni síťaři…).
Aby se vám lépe bojovalo, můžete si své bojové karty vylepšovat, jak už jsem naznačil výše. Trik je tu ale v tom, že za každou získanou kartu (kterou si vybíráte ze skrytě dobraných karet) musíte jednu odhodit, takže od začátku hry budete v ruce pořád točit pouhé 4 karty (musíte vždy zahrát postupně všechny 4 a až poté se vám jejich komplet zase vrátí do ruky na další „kolečko“). A protože vylepšené karty dobíráte skrytě, můžete si na své soupeře nachystat milé překvápko na přestřelku, ve které to budou nejméně čekat.
No a když už nemáte co dělat, vyhlásíte obnovení. To vám sice zabere celý tah, ale obnovíte si jím disky akcí (každý máte jen jeden a provedením jeho akce jej až do údržby vyčerpáte – nejde tedy dělat stále stejnou akci dokola). Kromě toho získáte i příjem ze čtvrtí, ve kterých máte přítomnost, a využijete i případné skrýše: ty vám umožní jednak získat převahu ve čtvrti ( = lepší odměnu) a také si ke každé z nich můžete naverbovat nového gangstera ze své zásoby.
No a pokud byste hru náhodou chtěli hrát kvůli možnosti výhry, a nejen pro zážitek (hanba!), vězte, že reputaci (vítězné body) získáváte zejména v přestřelkách, plněním příležitostí (v podstatě je tu schovaný takový malý set collection), prolézáním sítě, přítomností a převahou ve čtvrtích a aktivní účastí na scénáři. A jakmile někdo doputuje na 25 bodů, sudí píská konec (žádné dohrávání kola, místo toho mají pozdější hráči v pořadí více zdrojů na začátku hry).
Obecně Cyberpunk hodnotím pozitivně. Líbí se mi skloubení jednoduchých pravidel, přímočarých akcí, minima komponent a poměrně slušné porce atmosféry na to, že hra je vlastně poměrně dost spočitatelné euro.
Zajímavé jsou i scénáře, od kterých jsem původně nic moc nečekal, ale které nenásilně obohacují hru. Samozřejmě je potřeba jim věnovat určitou pozornost, pokud je do hry přidáte (což ani není povinné), ale to hlavně proto, že pokud se na ně vykašlete, pustí se do nich protihráči a dost možná z nich získají podstatnou výhodu. Samozřejmě někdy to bude naopak a události vás budou naopak zařezávat. Ale i pak platí, že ten, kdo si dění ve městě nebude všímat, bude trpět nejvíc. Zároveň většina scénářů obsahuje jednoduché větvení – každý příběh obsahuje několik karet s různými podmínkami a na základě toho, která z nich je hráči splněna jako první, se příběh ubere určitým směrem. Jako pozitivum vnímám to, že mám chuť hrát je znovu, abych si vyzkoušel i ostatní dějové linky a zjistil, co se v příbězích všechno může stát (a jaký to bude mít vliv na hru).
Langův trademark je variabilita/asymetričnost hráčských frakcí – kdo hrál výše zmíněný Chaos nebo Rising Sun, určitě teď přikyvuje. Tento můj oblíbený herní prvek nechybí ani v CP a schopnosti frakcí zároveň slouží jako usnadnění vstupu do hry nováčkům, protože se většinou točí kolem některé z herních akcí (resp. s nimi spjatých mechanik), takže hráči mají pak tendenci se zaměřit právě na ně. Můžete tak ostošest bojovat, shánět kšefty nebo hackovat databáze korporací. Další asymetrii v průběhu hry přirozeně vyvolá vylepšování balíčku bojových karet, do kterých si opět budete vybírat každý jiné karty (většina jich je ve hře unikátních) a často s ohledem na svou preferovanou herní strategii.
Užijete si tu i interakci – jak jsem popisoval výše, zejména formou přestřelek a některých efektů síťové relace. Z téhle škatulky mě nejvíc baví právě výběr vylepšených bojových karet a odhadování, kdy je použít pro co největší užitek.
Herní doba je také poměrně přívětivá. Základní hra je určena pro 1–4 hráče a naprostou většinu partií ve 3–4 hráčích jsme odehráli v rozsahu 90–100 minut, což je na hru tohohle typu moc pěkné.
Co se týče nějakého postupného vývoje hry, je to někde mezi: hrajete pořád těch stejných 5 akcí (zatím jsem nezmínil, že k nim máte k dispozici i jeden „žolíkový“ žeton, který může spustit libovolnou akci). Nicméně na mapu přibývají skrýše, najatí okrajáři (vidíte, o těch jsem ještě pořád nemluvil), prozkoumáváte čím dál větší kus počítačové sítě a vylepšují se vám herní balíčky. A k tomu se ještě navíc posouvá příběh scénáře. Takže ani v tomhle ohledu bych řekl, že hra nijak netrpí.
No a když už jsem vzpomněl na okrajáře, tak něco málo i k nim. Mechanismově tady poznáte typické neutrální potvory z Blood Rage a Rising Sunu. Sympatické je, že jsou rozdělení na 3 základní kategorie a jejich bonusy se vztahují k souvisejícím akcím. Ti nejvíc VIP okrajáři – specialisté (včetně Johnnyho „Nea“ Silverhanda) – pak tvoří čtvrtou kategorii, která má vlastní pravidla týkající se jejich pohybu a jejím spojovacím prvkem je to, že specialisté přinášejí vítězné body (pardon… „reputaci“). Okrajáře můžete mít celkem nejvýše tři a umožňují vám další formování dlouhodobé strategie.
Je ale Cyberpunk bez chybičky? Bohužel rozhodně ne. Neduhem, který trápí opět poměrně dost her tohoto typu (tj. se spoustou karetních efektů, s vlastnostmi frakcí, které ohýbají/porušují základní pravidla), je kolize efektů a nedostatečná „dotaženost“ pravidel. Jen namátkou přikládám některé situace, na které jsme narazili v prvních dvou partiích a nejsou uspokojivě řešeny v pravidlech (něco jsem si dohledal na BGG, něco jsme si „housrulenuli“):
A mimochodem, BGG je taky peklíčko, protože tam jsou všechny frakce a názvy karet v angličtině, což je při zjišťování problémů s českou verzí podobně zábavné, jako např. u VtM: Vendety, která trpí tím stejným problémem.
Trochu ve hře někdy může pozlobit i timing – některé akce prostě uděláte jen jednou za celý svůj „cyklus“ a pokud soupeřům odkryjete zajímavou nabídku karet, přesunete své poskoky na špatné pozice nebo se vyhážete ze silných bojových karet, budete pak počítat slabší tahy a karty, dokud se neobnovíte (anebo uděláte obnovení zbytečně brzy). Samozřejmě je to otázka nějaké učící křivky, ale v prvních partiích vás to může zamrzet. Tak samo je potřeba pohlídat si, abyste neztratili poslední jednotku daného druhu, protože pak zcela přijdete o možnost provádět související akci, dokud znovu nenaverbujete alespoň 1 jednotku daného druhu (což nejčastěji znamená provést obnovení).
No a pak tu máme tradičního mrtvého koně, do kterého je ale potřeba si trochu šťouchnout i dnes. Překlad se FAKT nepovedl. A teď vůbec neřeším flavorovou část – jako nehráč digitální předlohy jsem se neúčastnil sporů o to, jestli má být „edgerunner“ opravdu „okrajář“ a „netrunner“ je fakt „síťař“. A i když sám bych možná volil jiné alternativy, neuráží mě to nijak zvlášť (chytré české novotvary v oblasti fantasy, sci-fi a obecně i deskovek vlastně spíš vítám). Co je ale problém, je technická stránka. A tentokrát brutálně selhala korektura a sazba. V pravidlech chybí kusy vět a odstavců (které zůstávají prostě nedokončené), ve větách chybí slovesa apod. Přitom se nejedná o zase tak rozsáhlé dílo (jasně, nejsou to Výbušná koťátka, ale přece jen je to cca 20 stránek s textem značně naředěným horou obrázků k příkladům). K tomu se přidává i to, že už jen z počátečního čtení pravidel vyplynou některé nedostatky, na které by bylo záhodno si vyptat odpovědi a doplnit je do textu (nebo teda aspoň takhle jsme se s překlady vypořádávali v projektech, kterých jsem se účastnil). Pravidla jsou tedy za mě špatná už v originále (který jsem si taky dohledával), ale překlad jim rozhodně nepomohl.
Už po prvním odehrání CP ve více hráčích jsem si říkal, že tahle hra nebude zas tak zábavná v méně než třech, protože prostě mapa bude moc velká a počet střetnutí zase moc malý. Přesto jsem si ale v rámci recenzování sólo vyzkoušel. A jak funguje?
Nejprve tedy k objektivnímu popisu mechanik – sólová hra funguje jako mírně upravená hra ve „2,5“ hráčích. Proti vám stojí jeden konkurenční gang, ale hlavně ještě samotný Johnny Silverhand. Tyto dvě entity zároveň bojují i proti sobě navzájem, takže celkem se ve městě perou tři znepřátelené frakce. Systém hry je ale takový, že po vašem tahu hraje vždy jen jeden soupeř: Johnny, pokud jste provedli aktivaci (tzn. hráli akce), resp. konkurenční gang, pokud jste provedli obnovení. Oba soupeři jsou řízeni balíčkem karet čtvrtí – po vylosování jedné či více karet se do čtvrti přesunou (nebo se v ní naverbují) a případně v ní spustí i přestřelku nebo další efekty. Vybraný konkurenční gang nemá své klasické schopnosti z hráčské desky, ale má zvláštní kartu pro sólo, která ovlivňuje, co při své aktivaci dělá.
Důležité je asi zmínit i to, že pokud chcete hrát sólo striktně podle příručky pravidel, neužijete si ani příběhy – pro sólové hraní je určen pouze jeden („Takový tu byl klid“), který ale nezahrnuje žádný příběh ani větvení a na jeho kartě jsou prostě jen shrnuta pravidla sólové hry. Hraje se pak klasicky, dokud jedna z herních frakcí nezíská 25 bodů reputace.
No… mně to nějak nesedlo. Obsluha je poměrně jednoduchá, když teda pominu lama kartu, která sice chytře upozorňuje na to, že po mé aktivaci hraje Johnny, zatímco po mém obnovení hraje gang (což jsem si zapamatoval ihned), ale nepopisuje to důležité – alternativy toho, co daný soupeř přesně v tahu dělá podle toho, kdo je přítomen v cílové čtvrti. Není to sice nic zásadního, ale celou první partii jsem měl pravidla otevřená na související dvoustraně, zatímco lama karta ležela na stole úplně zbytečně. Dobře, možná se rýpu v detailech…
Co je ale tristní, jsou opět pravidla. Díry v nich jsem našel opět už při čtení – v přípravě hry není např. jasně uvedeno, jestli konkurenční gang používá drony nebo ne (protože je výslovně uvedeno, co všechno máte gangu nachystat a co odstranit ze hry – žetony dronů ale ani v jedné skupině zmíněny nejsou). Není ani popsáno, kdy se míchají karty čtvrtí, případně co dělat, pokud se Johnny má přesunout do čtvrti, ve které už je. Kuriózní je také občasné odemílání vrchní karty příležitostí při aktivaci konkurenčního gangu – vzhledem k tomu, že karty se nijak nesesouvají (nebo teda k tomu pravidla aspoň nijak nenabádají), odemílá se teoreticky vždy jen nově příchozí karta, zatímco dvě zbylé straší ve hře, dokud si je nevezmu (nebo je neodstraní Johnny jednou ze svých schopností). Ohledně toho, co by se s tím dalo dělat podle mého názoru, vás prostě jen odkážu sem.
Z herního hlediska pak z mého pohledu trpí sólo třeba tím, že Johnny celkem často odemílá karty z nabídky příležitostí, takže pak člověk jen dokola zjišťuje, co se nového objevilo v nabídce. Taky mi přijde zvláštní, že s Johnnym nemá smysl bojovat – nelze jej zabít a za jeho poražení není žádná extra odměna. Mnohem menší risk je tak bojovat s konkurenčním gangem, protože podmínky svých bojových karet si můžete splnit i proti nim a máte vyšší šanci na výhru (při souboji se pro gang losují 2 náhodné karty vylepšení, zatímco pro Johnnyho 3; daná frakce si pak vždy vybere kartu s nejvíce pistolemi). Navíc Johnny při vítězství zabije všechno, co se ve čtvrti zrovna motá, a pokud takto porazí vás, získá počet bodů rovný počtu pistolí na všech třech (!!!) jím otočených kartách. V mé první sólo partii to byly např. přestřelky za 8 (5+2+1), resp. 12 (6+4+2) bodů. Konečné skóre 36:13 po necelých třech „kolech“ (tím myslím, že jsem provedl celkem dvě obnovení) mě donutilo zapřemýšlet si, jestli to opravdu hraju tak blbě, a i pokud ano, jestli mě má hra opravdu takhle nemilosrdně sundat. (Získal jsem za celou hru tolik bodů, kolik Johnny za jednu přestřelku!!!)
Navíc velkou část Johnnyho tahů jsem nemohl ovlivnit a byla čistě dílem náhody:
I přesto jsem si zkusil sólo znovu, a dokonce se mi povedlo i vyhrát. Nemám ale pociit, že bych hrál o tolik lépe nebo jinak – spíš to bylo způsobeno náhodou (Johnnymu nechodily tak dobré karty). Navíc to ani nebylo zas o tolik (27:22). Pravda je, že jsem pak už trochu víc uvažoval o tom, jaké zbraně (bojové karty) budou lepší proti hrou řízeným protivníkům než proti živým hráčům. Přijde mi, že v sólo hře mnohem více záleží na počtu pistolí, protože např. bodování soupeřových zabitých jednotek je v přestřelce s Johnnym prostě k ničemu. A s ohledem na to, že jsem věděl, jak snadno mě může Johnny zbavit jednotek, jsem taky o to rychleji stavěl skrýše. Ve vylepšování zbraní jsem měl ale pořád smůlu a karty se 4+ pistolemi otáčeli vždycky jen konkurenti. A i přes výhru jsem měl pocit, že víc než na mojí strategii záleží na tom, jakou kartu čtvrti zrovna otočím Johnnymu, případně jaké mu přijdou karty do přestřelky – bodové bonusy za jeho výhru jsou prostě příliš silné.
To, že výše uvedené body jsem si asi tak úplně nevymyslel, mi potvrdil i BGG, kde jsou dvěma nejlépe hodnocenými soubory ke stažení u hry právě úprava pravidel sólo módu (jednou ze zásadních změn je např. to, že Johnny dostává body jen za nejsilnější kartu, ne za součet všech tří) a lama karta s přehledem vyhodnocení tahu automatických protivníků.
Ke hře vyšlo česky ještě i rozšíření Rodiny a psanci, ale abych neprotahoval tenhle text už zbytečně moc, popíšu ho brzy v samostatném článku. Kromě toho vyšla ještě další tři modulární rozšíření v angličtině – ta zahrnují např. vozidla, nové gangy, příběhy a další drobné úpravy pravidel. Pokud vás tedy Cyberpunk zaujal, určitě si ho budete moci dále vymazlovat.
Co teda s tím? Za mě je ta hra prostě dobrá. Svižná, hezky vypadá na stole, po hře se hráči baví o tom, co měli udělat jinak (obecný ukazatel dobré hry), variabilita po kýblech. Nebýt toho, že si spoustu věcí člověk musí dohledávat mimo pravidla, byl by to pro mě nejspíš jeden z highlightů letošního roku.
Zatím nebyl přidán žádný komentář...
Tainted Grail: Pád Avalonu
Akt. cena: 70 €
Končí za: 4 hodiny
