I tvář Marsu má své krátery

Autor: Vincent Vršínský | 20.6.2023 | 3

„Ach domove, krásný nový domove!“
– „Brrrr, je tu pěkná klendra!“
– „Ale nereptej. Za chvíli nám zatopí konkurence.“
– „Jak to víš?“
– „Mi neříkej, že nevidíš ty padající asteroidy…“

Vítejte na rudé planetě! Hra Mars: Teraformace („Mars“) od tvůrce Jacoba Fryxelia nabízí poutavé téma, hutnou dávku strategie a víc kostiček než pixelová grafika.

Kdo by nechtěl na Mars? Bez skafandru asi moc lidí ne, ale… Co kdybych vám řekl, že za 8 až 14 generací budou naši potomci dýchat nefiltrovaný (pravděpodobně i nepasterizovaný) vzduch rudé planety?

Právě téma teraformace představuje pomyslný háček, na který mě hra chytila. Premisa je jednoduchá, vlastně až bolestivě snadno představitelná. Země došla do bodu, kdy je přelidněná, a je třeba osídlit jiné planety. A Mars je přeci tak blízko! 

K přetvoření rudé planety k obrazu svému budete potřebovat především 4 nezbytné přísady: ohřát planetu, zavodnit prašné krátery, okysličit vzduch a nastřádat tolik megakreditů, abych v nich mohl plavat nejmenovaný kačer! Abyste toho mohli dosáhnout, každý hráč se stane šéfem obří korporace.

3… 2… 1… start!

Samotná hra začíná losováním dvou korporací a deseti karet projektů. Každá korporace je na něco zaměřená a rovněž udává, jaký kapitál budete mít na začátku k dispozici. Mars je sice možné hrát v „ochuzené“ základní variantě se základními kartami korporací a bez pokročilých projektů z tzv. „éry korporací“, ale to vám vřele nedoporučuji. Náročnost Marsu totiž netkví ve složitosti pravidel, nýbrž v šíři a hloubce strategických možností, které vám hra nabízí. Kouzlo Marsu spatřuji právě v tapisérii možností, jak budovat svou korporátní mašinu. Ořezat hru o spoustu těch nejzajímavějších možností podle mě nedává smysl ani při výukové hře.

Různé korporace navíc mohou nasměrovat začínající hráče k určitým zaměřením. Například hipíci (čti „korporace Ecolab“), mohou snáze a častěji sázet stromy (čti „pokládat políčka lesů na herní plán“). Společnost Velká Teplárenská (čti „Helion“), vám zase umožní zjistit, že teplo se dá pekelně ždímat (čti „umožňuje používat jednotky tepla jako megakredity“). Hra dokonce obsahuje i plán na důchod oblíbeného boha hromu (čti „společnost Thorgate, která má slevu na stavbu například elektráren“).

Kromě výběru korporace vás však na začátku hry čeká ještě jedna neméně složitá volba. Z líznutých deseti karet projektů si budeme moci vybrat… kolik jen chcete! Jenže za každý projekt, který si v ruce necháte, musíte zaplatit nemilosrdnou daň ve výši 3 megakreditů. Ne za vyložení, ale pouze za to, že si karty ponecháte v ruce. Toto pravidlo vám hned ze začátku položí otázku: „Kolik karet dává smysl si ponechat?“ Čím více si jich necháte, tím méně jich budete moci v prvním kole zahrát. Na druhou stranu – pokud se vám objeví v první desítce nějaké mimořádné silné projekty, pravděpodobně si je budete chtít nechat. Balíček projektů je totiž masivní, a nikdy (a zejména v druhé polovině hry) si nemůžete být jisti, jestli se vám podaří vytáhnout něco opravdu užitečného.

…letíme!

Jakmile jsou všichni připravení, první hráč začne zahráním jedné či dvou karet projektů. Takhle to jde dál, až najednou všichni zjistí, že jsou naprosto švorc a nic víc již dělat nemůžou. S příchodem další generaci získáte nové zdroje podle vašich ukazatelů produkce. Následně si každý lízne čtyři karty projektů. Pokud hrajete s variantou tzv. „draftování karet“, tak si ze čtyř karet jednu vyberete a další pošlete dál. Z takto zvolených čtyř karet si znova volíte, kolik si jich za 3 megakreditovou daň necháte v ruce.

Postupem času vaše korporátní mašina sílí, a vy získáváte stále více zdrojů. V druhé polovině hry můžete mít dokonce větší nouzi o dobré projekty, nežli o zdroje. Rád bych nyní vyzdvihl jednu z mých oblíbených vlastností Marsu. Ať už postavíte jakýkoliv projekt, či uděláte cokoliv, hra vás odmění pocitem pokroku. Každá akce vám pomalu, ale jistě, umožňuje vylepšit vaši korporátní mašinu, aby ke konci hry byla pěkně našlapaná. Při hrání mám radost z budování, a dobrý pocit, že jsem něco vytvořil. Něco unikátního. Můžeme vypěstovat první křoví na Marsu? Nebo uspořádat první kontrolovaný jaderný výbuch… Ale můžete jako první pěstovat v nově vytvořených mořích ryby! Nebo můžete poslat dobrovolníky stavět jadernou elektrárnu… Množství různých projektů a karet korporací zaručuje, že nikdy nebudete mít stejnou korporátní mašinu. I když jsem hrál Mars poprvé, a nebyl jsem tak efektivní, jako moji zkušení spoluhráči, měl jsem pocit, že něco dělám správně. Samozřejmě po několika či více hrách zjistíte, že existují i „špatné tahy“, ale to jenom, pokud chcete vyhrát.

Časem ovšem objevíte i stinnou stránku vysoké různorodosti naditého balíku karet projektů. Jak jsem řekl, každý projekt je dobrý… jenže některé projekty jsou pro vás v určitou chvíli zkrátka lepší. Náhoda v Marsu není velká, ale v tahání nových karet bezesporu hraje prim. Pokud se rozhodnete pro strategii zaměřenou na těžbu titanu a stavbu drahých vesmírných projektů, je poměrně hodně karet, které tuto strategii nepodpoří. Samozřejmě lze říct, že člověk musí pracovat s tím, co mu osud do cesty připlete. Jenže Mars není hra stvořená pro časté změny strategie a přizpůsobování taktiky tahům protihráčů. Do jisté míry to možné je, ale jádro Marsu tkví v budování, v dlouhodobé strategii, která tvoří jakýsi rám pro vaše snažení.

Ze začátku hry máte dost svobody, jak ten rám natočit, jak bude široký a kolik bude mít ozdobných řezeb. Prostor pro změnu se však bude každou generací zmenšovat, až se dostanete do následující situace: Ze čtyř tažených karet projektů na začátku generace okamžitě dvě vyhodíte, protože nesplňujete podmínky k jejich zahrání. Ze zbývajících dvou je jedna pro vás očividně neefektivní a druhá je naprosto skvělá. Tu si koupíte a hotovo. Žádné hloubavé spekulace nad klady a zápory koupě jednotlivých karet. Je prostě jasné, že jedna je dobrá a zbytek jde do odhazovacího balíčku. Mars je hra s pevně danou herní křivkou. Na začátku byste nejraději udělali všechno, ale nemáte na to prostředky, takže máte před sebou spoustu těžkých rozhodnutí. Postupně se však vaše strategie krystalizuje a vy najednou víte, co chcete, co potřebujete, a pouze řešíte, jak toho dosáhnout co nejefektivněji. Ke konci hry budou všichni hráči představovat lidské kalkulátory, snažíce se spočítat, jaké tahy jim přinesou nejvíce bodů. Na konci hry totiž budete mít hromadu prostředků, ale většinou jen jeden způsob, jak je využít nejefektivněji. A to není samo o sobě špatně. Jednu skupinu hráčů přesně tohle bude bavit. A ta druhá bude úpět nudou při čekání na tu první.

Já a moje políčka

Mars je poctivá euro hra, kde je interakce poskrovnu, takže si každý v klidu pěstuje svůj lišejník… dokud na mu někdo nehodí asteroid přímo doprostřed skleníku. Třebaže interakce není mnoho, Mars nabízí několik málo mechanik, které vás přimějí bedlivě sledovat konání konkurence. Vyjma hrstky škodících projektů se budete předhánět o to, kdo jako první získá titul, vyhlásí soutěž nebo získá územní povolení na strategickém místě. Tituly získá ten, který si je… zaplatí. Hmm… to asi není správná poučka do života. Nicméně jsou poměrně levné, ugh… to o moc lépe nezní, ale… AAA-há… musíte nejdříve splnit určité podmínky, například mít tři města. Soutěže jsou zajímavější. Představte, že sponzorujete závod, který však nemusíte vyhrát. Bohužel ve většině her nikdo nesponzoruje soutěže, pokud si nejsou téměř jistí, že je dokážou vyhrát. Občas se nějaký zvrat stane, ale ne příliš často. Samotná mapa Marsu připomíná bonboniéru. Všichni chtějí těch pár míst s nejlepší příchutí a mnohá políčka zbydou, dokud někdo nebude potřebovat cukr v krvi. Ve více hráčích je mapa zpravidla zajímavější, protože bonboniéra je stejně velká, ale mlsalů je více.

Konec hry nastane, když voda, kyslík a teplo dosáhnou až na konec svých stupnic. A pak se boduje… všechno možné.

Úspěch Marsu a hodnocení – jak zde na Zatrolenkách, tak na BGG – mluví za vše. Mars je poměrně přístupná hra naplněná strategickými možnostmi a opředena zajímavým vědeckým tématem. Právě Mars byl hrou, která mě vtáhla do světa moderních deskových her. Myslím, že pokud vám nevadí složitější euro hry s minimem interakce a nezanedbatelným podílem náhody, které zaberou delší dobu, a téma teraformace vás zajímá, tak již Mars doma máte. Pokud ale čirou náhodou ne, myslím, že by vám udělal radost.

Ale… pokud nejste tímto relativně specifickým typem hráče… mám pro vás pár slov k Marsu navíc. Za prvé, Mars je dlouhý. Na krabici je uvedeno poměrně stravitelných 90–120 minut. Jsem si jist, že někteří jej dokážou zahrát rychleji, ale průměr všech našich her byl kolem tří hodin. A spíše déle. To je celkem dlouho. Pro mnohé to bude příliš. Mars totiž nenabízí mnoho interakce mezi hráči, takže pokud se nevyžíváte v analýze nejefektivnějších možností tahu, dost možná se začnete za hodinu trochu nudit. Mars ve větším počtu hráčů rozhodně trpí syndromem čekám-na-svůj-tah. Ah… počet hráčů.

A pro kolik lidí to je, todleto?

Krabice vám slibuje ambiciózní rozpětí 1–5 hráčů. Úlalá! To je něco. Mars funguje skvěle ve všech počtech hráčů, to nemohu říct. Opravdu ne. Nejlepší je Mars ve třech hráčích. Ve čtyřech není špatný. Ve dvou jde. V pěti nejde. V sólu připomíná návštěvu zoo v zimě. Teoreticky to funguje, jde to rychle, ale půlku zvířat neuvidíte. Je to nepochybně nejrychlejší způsob, jak Mars hrát, ale postrádá prakticky všechny interaktivní mechaniky. A ty jsou moje oblíbené. Navíc cíl sólo hry je teraformovat Mars za 14 generací. To znamená, že veškeré drahé projekty, které přinášejí vítězné body, jsou pro vás neefektivní, popřípadě přímo na houby. Pokud byste chtěli hru na sólo, jsou určitě k dispozici zajímavější tituly, v nichž sólo mód nevyřízl polovinu stěžejních mechanik.

V pěti hráčích budete čekat na svůj tah tak dlouho, že vám nezbydou nehty k okusování. Pokud nemáte pět náruživých příznivců Marsu, sáhněte po něčem jiném. Ve čtyřech už je hra snesitelnější, ale stále se vleče.

Ve třech je podle mě hra nejlepší, protože není příliš dlouhá, každý si zahraje a souboje o mapu, tituly a soutěže jsou velmi napínavé. Ve čtyřech jsem měl pocit, že jeden hráč vždycky ostrouhal o něco víc než ostatní. Ve třech je to takové vyváženější. Interakce zde dosahuje plného potenciálu. Stavění na Marsu, získávání titulů a sponzorování soutěží vám dává pocit, že závodíte s ostatními. Roste ve vás napětí, jestli vám někdo nepřekazí plány a máte radost, když někdo jiný zaúpí. Měl jsem pocit, že hra ve čtyřech nepřidává oproti hře ve třech nic. Interakce je stále limitovaná a dle mého názoru není větším počtem hráčů umocněna.

Ve dvou Mars ujde. Mnohokrát jsme hráli Mars ve dvou s mou přítelkyní (nyní snoubenkou) a moc si to užili. Narazili jsme však na problémy. Za prvé hra ve dvou není o moc rychlejší, protože méně hráčů pomáhá s teraformací, která tím pádem trvá déle. Za druhé náhoda hraje větší roli. Přeci jen, Mars je hra o efektivitě. Pokud oba hráči hrají stejně dobře, a dělají co nejefektivnější rozhodnutí, rozhodujícím faktorem bývá náhoda. Když vám ve správný okamžik přijde karta, která se vám opravdu hodí, začněte mít navrch. Máte větší příjem, takže si můžete dovolit více projektů, které vám zvětší příjem ještě více. Nejednou se nám stalo, že jeden z nás měl za hodinu pocit, že ví, jak hra dopadne. Jeden na tom byl prostě o něco líp. Třeba získal dva tituly ze tří a nikde jinde nutně nezaostával. Nebo měl výrazně více bodů na kartách či větší produkci surovin. Řeknu vám, že není jednoduché si naplno užít hru, když tušíte, že ať uděláte cokoliv, pravděpodobně to nebude stačit. Můžete mít štěstí a přeci jen vyhrát. Jednou se mi podařilo vytáhnout tolik karet se symbolem Jupitera, že mě to katapultovalo k vítězství i přesto, že se mi celou hru vedlo hůře. Jenže to se často nestává. 

Kvalita komponent a rozšíření

Nakonec něco málo k ceně a kvalitě komponent. Mars je v současné době možné pořídit za velmi příznivou cenu okolo jedenácti set korun českých. To považuji za fér cenovku, za kterou dostanete velmi slušnou porci hry. Komponenty samotné určitě neoslní, mně osobně však rozhodně neuráží. Umění na kartách sice připomíná ilustrační obrázky z wikipedie, leč pro mě pomáhá dokreslit atmosféru Marsu. Neslané a nemastné fotografie mě přesvědčují o jakési zemitosti (no pun intended) celého projektu teraformace. Působí to uvěřitelně, realisticky, nikoliv jako science fiction. Což oceňuji. Je vidět, že si autoři dali práci s rozvinutím tématu teraformace. S většinou komponentů z toho důvodu nemám problém, třebaže objektivně nejsou krásné ani příliš kvalitní a potřebujete hromadu pytlíčků či krabiček na ubytování malé armády kostiček. Problém však mám s deskami hráčů, kde zaznamenáváte kolik čeho máte, a kolik čeho produkujete. Spousta kostiček na specifických místech. Jednou do toho drcnete a pokud nemáte fotografickou paměť, skončili jste. O špatnosti herních desek svědčí i to, že si zvlášť za zhruba tři sta korun navíc můžete zakoupit kvalitní dvouvrstvé desky hráčů. Nechci nic říkat, ale je to opravdu lepší.

Zde by se hodilo říct něco málo k rozšířením. Tři velká (Venuše, Kolonie a Neklid) nemám, a ani po nich netoužím. Dělají hru komplexnější a delší. Naproti tomu malé rozšíření Předehra vřele doporučuji a Mars už  bez něj hrát nehodlám. Přidává pět nových korporací a spoustu karet předehry, které vám poskytnou nějaké výživné bonusy do začátku. Hra není o nic složitější, už tak zajímavý začátek je ještě zajímavější a navíc je hra rychlejší. Mapové rozšíření Hellas & Elysium je fajn, pokud vás základní formule Marsu baví a chcete si jej ozvláštnit. Cena za Mars s Předehrou a lepšími deskami se nám najednou vyhoupne na cca sedmnáct set korun českých. Za takovou cenu už nedokážu jednoznačně říct, abyste si mazali hru koupit. Pokud ji však ještě nemáte, a mé výše vyřčené problémy vás neodrazují, Mars určitě stojí za zvážení.

Závěrem

Osobně hodnotím Mars, hru o proměně koule pomocí kostiček, vesměs kladně. Hrál jsem ho vskutku mnohokrát a rád na něj vzpomínám. V současnosti se však u nás na stůl často nedostane. Mars je tématicky zajímavý a poměrně komplexní, ale jeho délka ve spojení s „eurovitostí“ mně a mým věrným spoluhráčům a spoluhráčkám příliš nekoštuje. Přišli jsme na chuť hrám s větší mírou interakce, která mi u Marsu chybí, zejména při hře ve dvou. Prvek náhody při lízání karet z balíčku navíc může být u tak dlouhé a komplexní hry frustrující. Ve hře jde především o odehrání co nejefektivnějších tahů, a zejména v druhé polovině nedává Mars příliš prostoru pro kreativní nápady či přizpůsobování strategie. Zato Mars mohu vřele doporučit v rámci opakování matematiky pro 1. až 3. ročník základní školy. I přes některé mé výtky či libůstky se však jedná o dobrou hru, kterou bych si čas od času rozhodně zahrál znova. Ale ne příliš často.

Proto hodnotím Mars krásnými 7/10. 

Sdílet s přáteli: