Hříšní lidé města malého

Autor: Slouha | 12.4.2021 | 12

Představte si velmi detailní satelitní snímek města. Teď si jich představte hned několik, pořízených v průběhu (dejme tomu) půl dne na poloprůhledný papír. Teď tyto snímky položte přes sebe. Tadá! Máte městský plán Velkých Zlosyn a herní plán MikroMakro.

Co provedl Valda?

Nejedná se tady o večerkovou verzi známého hypermarketu, ale o jednoduchou a překvapivě podmanivou detektivně-pátrací hru s podtitulem Město zločinu. Ta již po nějaký čas po celém světě sbírá deskoherní ocenění a chválu. Přitom by se celý herní princip dal popsat, jako když knížku „Kde je Valda?“ smícháte s Kriminálkou Miami. Musím ale říct, že ta chvála je zasloužená. MikroMakro je opravdu neuvěřitelně zábavnou záležitostí pro všechny, kteří mají rádi kriminální příběhy nebo únikovky, ale nechtějí nad nimi trávit příliš času.

Zásadní twist, se kterým MikroMakro přichází, je to, že nechcete zjistit jen, kde Valda je. Chcete i vědět, kde byl, co dělal, s kým se potkal a co je Valda vůbec za individuum, že se musí pořád tak schovávat. Opravdu si tak při hraní můžete připadat jako detektiv, který na tyhle otázky musí nacházet odpovědi.

Rutina detektiva

Celé pátrání probíhá na zmíněné velmi detailně propracované mapě města, plné na první pohled velmi vesele působících obyvatel. Hra obsahuje 16 případů, z nichž každý sestává z pár kartiček. Ty vám celý případ představí, určí, jaký zločin se snažíte vyřešit a celou tou šlamastykou vás provedou. Na začátku vám většinou řeknou, kde se na mapě stalo něco špatného (nejčastěji vražda) a musíte nejprve najít místo činu. A zde již nastupuje základní „mechanika“ celé hry, kterou je zkrátka a prostě hledání. Většinu času hraní strávíte tím, že jezdíte prstem (či přiloženou lupou) po mapě a snažíte se něco objevit. Je to podobné, jako když se snažíte nalézt slovo ve změti písmen osmisměrky. Akorát místo písmen a slov zde máte příběhy kreslených postaviček a jejich skryté hříchy.

Privátní: 20210401_190143.jpg
Výukový případ, který slouží jako výborný tutoriál

 

Každá další kartička případu vám na rubové straně uvede dílčí zadání – co máte aktuálně najít či zjistit. Když si myslíte, že jste danou věc nalezli či zjistili, otočíte kartičku na její lícovou stranu. Tam najdete informaci, kde jste měli hledat a co jste si z daného hledání měli odnést. Podle ní můžete zkontrolovat, zda jste měli pravdu, respektive hledali na správných místech. Pokud ano, postoupíte k další kartičce. Pokud ne, tak… eee… musíte trochu předstírat, že jste si neviděli celou lícovou stranu nebo na chvíli upozadit ty vyšetřovatele, kteří si řešení prohlédli. V každém případně byste měli ještě hledat dál. Když takto projedete všechny kartičky a vaše nálezy a zjištění se shodují s údaji na lícové straně, získáte všechny potřebné indicie k tomu, abyste věděli, co se přesně odehrálo a proč. A tím by případ měl být vyřešen.

Kriminálníci, utvořte řadu!

A můžete se vrhnout na další. Můžete to vzít v rychlém sledu jako díly detektivky na streamovací platformě a vyřešit všechny případy za jeden večer. Nebo si je naopak můžete šetřit a každý den si dát jeden, či dva… jako příjemnou jednohubku. Případy jsou navíc označeny úrovní obtížnosti. V praxi si je můžete vybírat klidně podle toho, na co zrovna máte chuť, a brát je třeba na přeskáčku. Doporučuji je ale řešit od nejjednodušších po nejtěžší, protože snadnější případy vás trochu připraví na to, co vás v těch náročnějších čeká.

Postupně tak můžete přicházet na to, že obyvatelé Zlosyn opravdu nejsou moc dobří lidé. Ani ne z toho důvodu, že by byli z velké části kriminálníci, ale spíš jednají dost impulzivně. Pan Karel zjistí, že mu někdo posprejoval krám, tak daného provinilce najde a pro jistotu brutálně zavraždí. Najít zcela nevinného člověka by tak samo o sobě mohlo představovat průměrně obtížný případ.

Jak prosté, drahý Watsone

Kouzlo a možná i trochu slabá stránka MikroMakro je v tom, že sebekomplikovanější vraždu skoro vždy stejně vyřešíte. Nejen, že případy nejsou těžké samy o sobě, ale kartičky jsou příhodně návodné a informace vám dávkují postupně. Takže se můžete vždy soustředit na dílčí problémy, které se vám na konci složí v celek. Případy označené jako nejtěžší vám pouze zaberou o něco více času. Pokud ale případy berete postupně, pak ve chvíli, kdy se k nim dostanete, budete už velmi protřelými detektivy a budete vědět, co a jak. Herní plán, po kterém se svým všudypřítomným pohledem pohybujete, se v pokročilých případech bude někdy snažit vaše vyšetřování zavést do slepých uliček. Skvělé je, že si můžete všechny své teorie ověřit. Vaše vševidoucí oko totiž opravdu vidí vše. Stačí se jen dobře koukat a déle hledat.

Oproti jiným detektivním hrám vás navíc vůbec netlačí čas. Vyšetřujete případy v časové kapsli a kdykoliv můžete sledovat postavičky prostorem proti proudu času až do jejich výchozího bodu. Nebo se naopak můžete podívat, kde skončí. Nic vás tak nenutí dělat unáhlené závěry. Odhalování hrůzných zločinů obyvatel Zlosyn je tak překvapivě pohodovou záležitostí.

Případy jakéhokoliv oddělení

Dovedu si představit, že MikroMakro může někdo považovat za docela dobrou zábavou pro celou rodinu. Na druhou stranu, přes to, jak hra vypadá, řešené případy určitě nejsou zamýšleny pro děti. Kreslené zaječice a kocouři působí na první pohled mile, což úspěšně zakrývá drsnou či velmi „dospělou“ podstatu některých zločinů. A tyto nuance tak lépe ocení právě dospělé hráčstvo.

A tady hra dokáže zabavit stejně dvacátníky jako padesátníky. To hlavně z toho důvodu, že nepotřebujete žádné speciální schopnosti, abyste si ji dokázali užít. Jen prohlížení herního plánu a nacházení nesouvisejících mikropříběhů je docela zábava. Na rozdíl od jiných podobných her není MikroMakro založeno na bystrosti, postřehu, ani umění kombinovat. Určitá schopnost dedukce jistě pomáhá. Základem je ale prostá všímavost. A tu v sobě, myslím, dokáže probudit opravdu skoro každý.

A pokud chcete malinko větší výzvu, můžete zkusit pokročilou hru. Přečtete si pouze úvod do případu a pak ho zkoušíte vyřešit bez pomoci kartiček. Upřímně jsem většinou hrál tímto způsobem a myslím, že zkusit pokročilou hru by měl každý, komu se MikroMakro dostane do ruky. Neplníte pak totiž jednotlivé pokyny, ale snažíte se odhalit celý případ naráz jako celek. Je jedno, kde začnete, kterým směrem se vydáte. Což působí mnohem víc jako detektivní práce a vyřešení případů je pak mnohem uspokojivější.

Privátní: 20210405_100944.jpg
Můj vlastní bonusový případ: Co se stalo Disco Stuovi?

Plakát za šest stovek

Cca 650 korun se ale může zdát příliš na to, že všechny případy dovede kdokoliv vyřešit za několik málo hodin usilovného hraní. A na prakticky jednorázovou hru je to opravdu trochu hodně. Sami tvůrci navrhují po dohrání všech 16 případů (a několika bonusových) pověsit celou mapu na zeď jako plakát. Což určitě není špatný nápad a je to dobrý způsob, jak ocenit opravdu skvělou výtvarnou práci Daniela Golla, Tobiase Jochinkeho a samotného autora hry Johannese Sicha. Hezké plakáty navíc stojí klidně i víc.

Klidně bych toto doporučení i sám realizoval, kdyby si mi při hraní na zahradě nelehl doprostřed mapy pes a mapu mi trochu nepotrhal a nezašpinil. Pokud ji nepověsíte na zeď a již si ji zahráli všichni členové domácnosti, bohužel pro ni jen těžko najdete využití. Proto raději pošlu hru dál někomu, komu těch pár otisků tlapek nevadí. Protože jsem nechal plno známých zkusit případ nebo dva, myslím, že o zájemce nouze nebude. Všichni mají zájem o víc zážitků z Města zločinu.

Vrahem je recenzent

Protože mě ale MikroMakro tak výborně učí věnovat pozornost detailu, neodpustím si opět pár hnidopišských poznámek. Jednak jsou případy, které ve hře řešíte, místy poměrně stereotypní. Stereotypy jsou určitě snadná cesta, jak hru zjednodušit. Někdy se o ně ale vyústění případu až příliš opírá. Což může jednak vést k tomu, že víte, o co se bude v případu jednat, dříve, než Vám hra tuto informaci vyjeví. Bez toho, abyste na stereotypy přistoupili, nemůžete navíc dělat dedukční skoky, které jsou někdy potřebné k nalezení řešení. Což je trochu škoda.

Také je dobré netrávit prohlížením mapy příliš času navíc mimo řešení případů. Seznámení s městem vám může trochu vyspoilerovat zločiny, jejichž řešení se budete v budoucnu teprve věnovat. A těžko se pak předstírá, že jste si onoho podezřelého vlčáka s motorovou pilou nevšimli.

MikroMakro funguje dobře sólo nebo ve dvou. Ve více lidech již může být kolem stolu příliš rušno a hráči či hráčky si mohou vzájemně stínit. To může být otravné, protože viditelnost zde hraje zásadní roli.

Z čistě praktické roviny by pak bylo bezva, kdyby případy již přišly v krabici roztříděné do obálek, protože jedna nešťastně otočená karta při třídění může taky leccos prozradit.

Ale to už se opravdu na MikroMakro snažím najít tu největší špínu. Pravdou je, že tenhle podezřelý je vinen pouze tím, že mě dovedl příjemně překvapit a na pár hodin zabavit. A v tomhle ohledu se za něj klidně zaručím.

 

Sdílet s přáteli:

Komentáře

Již se těším na podobné hry z dalších prostředí. Na MikroMakro by mohla navázat třeba MirkoIkea nebo MikroKaufland, či nejkrvavější případ, MikroLidlvPondelivSedmRanoPoDovezeniLeginVeSleve.

12.4.2021 22:25:14
Offcanvas