Autor: mh | 10.11.2022 | 14
„Hele, mámo, antilopa! A támhle je žirafa!“
„A táto, koukej, támhle vzadu je hroch!“
„To je nosorožec, mámo. Ale to nevadí, já je vyblejsknu, jo? Za to bude lajků!“
„Já zatím rozbalím řízky. Nasmažila jsem jich dost, to si pochutnáme.“
„A kruciš, mámo, vypadá to, že se budeme muset podělit s hyenami a se šakaly.“
„Kristepane, táto, udělej něco, ať mě ten lev nežere!“
„Jasně, mámo, ale nejdřív mi rychle řekni PIN ke kartě.“
Nechcete-li číst celou recenzi, můžete přeskočit rovnou na některou konkrétní část:
Popis hry | Rozbor jednotlivých částí | Osobní pocity z hraní | Závěrečné zhodnocení
Máte rádi zvířátka? Nejen naše králíky, lišky a jezevce, ale především ta divoká africká? Hra Divoká Serengeti vás mezi ně zavede. Je určená pro 1–4 hráče od 14 let a na český trh ji přináší vydavatelství REXhry. Hráči se v ní stanou lovci beze zbraní, kteří se v prostředí afrického národního parku Serengeti snaží nafilmovat co nejlepší záběry zdejší fauny. Hra se dá hrát jak kompetitivně, kdy se hráči snaží získat více vítězných bodů než soupeři, tak kooperativně, kdy hráči musí společně splnit dílčí i cílové podmínky zvoleného scénáře. Na rozdíl od úvodní ukázky zde není nikdo loven, natož sežrán, vše se točí pouze kolem pořizování co nejatraktivnějších filmových záběrů. Námět je tedy veskrze mírumilovný a vhodný pro všechny věkové kategorie.
Hra je distribuována ve středně velké krabici, v níž najdete kromě sešitu pravidel ještě oboustranný hrací plán (mapu oblasti), desku akcí, čtyři kartonová plata, ze kterých vyloupáte jak žetony (mince, filmové efekty, krmení, skórovací, uzamčení), tak lišty galerie pro každého z hráčů, ale i komponenty pro sestavení Skály věků a stromu prvního hráče. Rozhodně zaujme pytlíček dřevěných figurek jednotlivých zvířat (od každého ze dvanácti druhů tři kusy plus jedna figurka zoborožce) a kamer (dvě pro každého hráče). V krabici nechybí ani čtyři druhy karet (záběry, velká migrace, specialisté, nápověda) a destičky ocenění.
Kvalita herního materiálu je standardní, ačkoliv na hranách některých karet se již po pár odehráních objevily drobné oděrky, ale není to nic, co by nějak vadilo. Figurky zvířat vypadají roztomile a jsou příjemně různobarevné, snad jen krokodýli jsou trošku méně výrazní, a to jak svojí barvou, tak tvarem.
Příprava hry je poměrně jednoduchá. Na stůl umístíte hrací plán (mapu) dohodnutou stranou nahoru. Každá strana obsahuje trochu jiné rozvržení terénu, v pravidlech se však píše, že obě jsou stejně složité. Na základě osobní zkušenosti s tímto tvrzením souhlasím, takže to má význam spíše pro snížení případného stereotypu.
Poblíž rozevřete desku akcí (ta je už jednostranná) a do příslušných sektorů postavíte figurky odpovídajících zvířat. Při hře v méně než čtyřech hráčích pak některé z políček akcí zakryjete žetony uzamčení – tato pole nebudou dostupná.
Zamícháte balíčky karet a společně s žetony je umístíte na dosah všech hráčů. Z balíčku karet záběrů pak vezmete vrchních šest karet a lícem nahoru z nich vyskládáte nabídku záběrů. Na první políčko na Skále věků postavíte figurku zoborožce, který bude sloužit jako ukazatel aktuálního kola, a na políčka pod čtvrtým a šestým kolem umístíte lícem nahoru náhodně vylosovanou destičku ocenění.
Každý hráč si zvolí svoji barvu a vezme si dvě kamery (jednu postaví na políčko „0“ na bodovací stupnici, druhou si ponechá pro označování zvolených akcí) a jednu lištu videogalerie. Dále si vezme šest mincí a osm karet z balíčku záběrů, z nichž si čtyři ponechá a viditelně je vyloží před sebe, čímž vytvoří svůj plán natáčení.
Hráč, který naposledy viděl dokument o přírodě, si vezme strom prvního hráče, postaví jej před sebe a začne hru.
Hraje se na šest kol, v každém kole se hráči střídají ve svých tazích, počínaje začínajícím hráčem. Ve svém tahu hráč musí zahrát jednu základní akci a libovolný počet volných akcí (tedy i žádnou). Za hlavní akci však musí zaplatit jednu nebo dvě mince podle situace. Nemá-li dostatek mincí na zaplacení hlavní akce, nebo nechce-li provést žádnou hlavní akci, odebere svoji kameru z desky akcí a vynechá tah (pasuje), čímž se až do konce aktuálního kola vzdá všech svých tahů. Pasovat však nesmí, pokud mu zbývají tři a více mincí. Jakmile všichni hráči pasovali, končí kolo.
Hlavní akci hráč zahraje tak, že nejprve přesune svoji kameru na volné políčko u požadované akce a zaplatí příslušný počet mincí. Na malém políčku za jednu minci může stát pouze jedna kamera, na velkém políčku za dvě mince libovolný počet. Poté hráč provede zvolenou akci. Může provést stejnou akci jako v předchozím tahu, musí však svoji kameru přesunout na jiné volné políčko u této akce, nemůže ji ponechat na místě.
V rámci hlavní akce může hráč umístit jednu figurku zvířete z desky akcí na libovolné neobsazené pole na mapě, přesunout figurku zvířete, vyměnit pozici dvou zvířat, dobrat si kartu z nabídky, případně celou aktuální nabídku nahradit z dobíracího balíčku.
Za zahrání volných akcí se neplatí mincemi a hráč jich může zahrát libovolný počet. Je možné odhodit karty ze svého natáčecího plánu a za každé dvě si vzít jednu minci ze zásoby, použít žetony krmení pro dodatečný přesun zvířete na hracím plánu (1 žeton = 1 zvíře o 1 pole), nebo natočit záběr.
Natočení záběru je klíčovou akcí, která umožňuje hráčům získávat vítězné body. Každá karta záběru definuje, jaké druhy zvířat na něm musí být, v jakém vzájemném rozestavení, a případně druh terénu, na kterém musí dané zvíře stát. U celkového nezáleží na vzájemné pozici zvířat, nacházet se mohou kdekoliv na hracím plánu, u panoramatického musí být zvířata v jedné řadě nebo sloupci v uvedeném pořadí a u detailního musí požadovaná zvířata sousedit s centrálním zvířetem na některém z osmi okolních polí.
Při natáčení záběru může hráč odhodit libovolný počet žetonů filmových efektů a za každý ignorovat jeden požadovaný typ terénu (druh zvířete se ignorovat nedá). Natočený záběr umístí pod lištu své videogalerie a vyhodnotí odměnu uvedenou ve spodní části karty. Hráč může získat vítězné body (hvězdičky) a okamžitě posunout svoji bodovací kameru, nebo žetony krmení či filmových efektů, případně si vzít jednu kartu záběru z dobíracího balíčku do svého plánu natáčení.
Některé karty mají v pravém horním rohu jeden nebo více symbolů v kroužku. Ty mohou hráči přinášet další výhody, nacházejí-li se na natočených záběrech (pod lištou videogalerie). Srdíčka (lajky) na konci hry přinesou určitý počet vítězných bodů navíc, symboly krmení nebo filmového efektu přinesou hráči odpovídající žetony na začátku každého kola. Symboly zvířecí packy mají význam především při vyhodnocování ocenění na začátku čtvrtého a šestého kola. Symboly listu, květiny, ovoce (banány) a unikátu (diamant) slouží k výpočtu aktuálních odměn u některých karet na základě toho, kolik těchto symbolů má hráč na natočených záběrech.
Ve svém tahu může hráč natočit libovolný počet záběrů.
Jakmile všichni hráči pasovali, končí aktuální kolo a začíná příprava na další, případně po skončení šestého kola nastává konec hry. V rámci přípravy kromě posunu žetonu zoborožce na Skále věků dojde k předání ocenění na začátku čtvrtého a šestého kola (hráč s nejvíc exempláři oceňovaného zvířete plus zvířecích pacek na natočených záběrech si připočítá dvojnásobek bodů, druhý v pořadí pak jednonásobek), od čtvrtého kola až do konce dochází k velké migraci (na základě vylosované karty se odeberou některá zvířata z mapy) a vždy se obnoví nabídka záběrů.
Každý hráč také dostane čtyři karty záběrů, ze kterých si jednu nechá (případně si doplatí za ponechání dalších), příslušný počet mincí (šest nebo sedm) a hráči, kteří mají mezi natočenými záběry symboly krmení a filmových efektů, dostanou příslušný počet těchto žetonů. Strom prvního hráče se předá dalšímu hráči v pořadí a začíná nové kolo.
Hra končí po šestém kole. Hráči si vyhodnotí počet srdíček na svých natočených záběrech a odpovídající počet bodů připočtou k bodům, které vyznačuje pozice jejich kamery na bodovací stupnici. Hráč s nejvyšším početem bodů se stává vítězem. V případě rovnosti bodů je vítězem ten, kdo má ve své videogalerii více natočených záběrů. Pokud je i tady shoda, je vítězství sdílené.
Pokročilejší hráči mohou použít variantu hry s kartami specialistů. Na začátku hry každý hráč dostane tři karty specialistů, z nichž jednu si ponechá pro další hru (vyloží ji před sebe lícem nahoru) a zbytek odloží. Každý specialista má jiné schopnosti a tím trochu určuje způsob hry konkrétního hráče. Specialistů je celkem čtrnáct a každý má uvedenu obtížnost. Čím vyšší je, tím vyšší počet bodů dokáže nahrát, ale hra s ním je obtížnější.
Schopnosti specialistů lze rozdělit do několika kategorií: zisk žetonů krmení a filmových efektů na začátku hry, okamžitá výhoda (zisk) po splnění konkrétní podmínky v průběhu hry (např. zisk žetonů nebo vítězných bodů), zisk vítězných bodů na konci hry za každou určitou sadu symbolů na natočených záběrech, nebo přímo za počet natočených záběrů ve videogalerii.
Jak už její název napovídá, v kooperativní variantě hrají všichni hráči společně. Na začátku si vyberou jeden ze šesti scénářů, který budou hrát. Nejedná se o žádné epické příběhy, ale pouze o navození situačního rámce, ve kterém se hráči nacházejí. Každý scénář také od hráčů vyžaduje jiný styl hraní. S výjimkou šestého scénáře je totiž k vítězství potřeba nejen nahrát stanovený počet bodů, ale také na konci každého kola splnit dílčí cíl. Při nesplnění dílčího cíle nebo při nezískání požadovaného počtu bodů hra okamžitě končí neúspěchem. V šestém scénáři žádné dílčí ani celkové cíle nejsou a jde pouze o to nahrát co nejvíce bodů, a získat tak co nejvyšší úroveň podle tabulky.
Princip hry zůstává stejný, pouze je nutné hrát variantu se specialisty (v šestém scénáři si lze zvolit, jestli se bude hrát se specialisty nebo bez nich). Body se označují pouze jednou kamerou, protože všichni hráči hrají společně. Nicméně ani karty záběrů z natáčecího plánu, ani žetony si hráči nemohou mezi sebou předávat.
Sólová varianta se hraje prakticky stejně jako varianta kooperativní. Pouze již při přípravě hry hráč přidá na herní plán některá zvířata a nebude tak začínat od nuly, nabídka záběrů se skládá z osmi karet (a ne ze šesti) a odlišně se vyhodnocují ocenění za zvířata.
Divoká Serengeti má vděčné téma. Zvířátka (a děti) budou vždycky přitahovat a navíc se jedná o absolutně mírumilovné počínání, nikdo není zabíjen, porobován, ničen, pouze se pořizují krásné záběry. Díky tomu asi málokdo bude mít s tímto tématem problém. Proto by se Divoká Serengeti mohla zdát jako hra vhodná pro rodinné hraní. Jenže jsou tu dva aspekty, které jdou trochu proti.
Za prvé je to věková hranice, kterou autoři sami stanovili na 14+. Rozhodně to nemůže být kvůli tomu, že by ve hře byly nějaké dětem nevhodné výjevy. Jde tedy spíše o vlastní náročnost hraní. Nezdá se mi však, že by herní principy byly nějak příliš komplikované na pochopení i hraní. Porovnávat rozestavení zvířat na hrací ploše s požadavky na kartách záběrů asi není nic, co by děti nezvládly. Naopak mám zkušenost, že co se týká postřehu, děti nad dospělými bezpečně vyhrávají (Pexeso, Panic Lab). I případné matematické výpočty jsou na úrovni druhé nebo třetí třídy základní školy a navíc by mohly sloužit jako vhodný způsob k procvičování.
Anebo to bude souviset s druhým aspektem, kterým je herní doba. Údaj na krabici (45–120 minut) je dle mého názoru trochu podhodnocený. My jsme se pohybovali ve třech hráčích někde mezi 2,5 až 3 hodinami. A to jsem neměl pocit, že bychom to s kombinováním nějak moc přeháněli (ale k tomuto se ještě podrobněji vrátím později). Děti by tak dlouho nemusely udržet potřebnou pozornost a hra by je mohla přestat bavit.
Umím si představit, že dvanáctileté děti by si hru bez problémů zahrály. Nevím, jestli všechny, ale ty v hraní deskových her zběhlejší určitě ano. U mladších už bych si tak jistý nebyl, deset let bych asi považoval za minimum. Například hra Na křídlech má stanovenu hranici 10+ a nepřijde mi výrazněji jednodušší než Divoká Serengeti. Docela by mě zajímalo zdůvodnění autorů, proč stanovili zrovna hranici 14 let. Já bych ji asi klidně o dva roky posunul na 12+.
V každém případě si myslím, že hra může posloužit jako vhodný dárek do rodiny s dětmi. Samozřejmě, pokud tam frčí Člověče, nezlob se a za vrchol deskoherního zážitku považují Monopoly nebo Osadníky z Katanu, pak asi ne. Ale tam, kde se třeba líbilo již zmiňované Na křídlech, tam bych se nebál.
Způsob realizace herních komponent odpovídá tomu, co hra nabízí. Dřevěné figurky jsou dostatečně kvalitní, ale zase nikoliv přehnané. Zbytek je pak klasický karton, případně karty.
Přesto hra podle mě obsahuje obrovsky zbytečnou megahloupost, a tou je Skála věků. Ta se musí nejprve složit hned z pěti částí. A protože se nevejde do krabice složená, musí se neustále rozkládat a zase skládat. Přitom to vypadá, že po několika opakováních nejspíš dojde k jejímu poničení. A k čemu že Skála věků ve hře slouží? Je to pouhý ukazatel aktuálního kola, na kterém se vyskytují už jen dvě vylosované destičky ocenění. Takovéhle monstrum jenom kvůli tomu, abych viděl, kolikáté kolo se právě hraje? V pravidlech se sice píše, že pokud na Skálu věků nemáte na stole místo, nebo vám nejde složit, můžete jenom položit obě její patra na sebe, ale já bych i ta dvě patra považoval za zbytečnost, klidně by stačila normální podlouhlá destička se šesti políčky vedle sebe (případně pod sebou). Skála věků je podle mě přesně ta komponenta, která je zbytečná, nepraktická, nepřináší žádnou přidanou hodnotu a ještě komplikuje přípravu a úklid hry.
Podobným dojmem, i když přece jenom o něco méně, na mě působí strom prvního hráče. I ten je nutné sestavit, tentokrát ze tří částí, a jeho funkce je pouze identifikovat začínajícího hráče v daném kole. Na některých obrázcích v profilu hry jsem viděl strom prvního hráče ve formě dřevěné figurky. Ten by měl být součástí minirozšíření Divoká Serengeti: Specialisté. Vypadá pěkně, rozhodně praktičtěji než kartonová skládačka, ale klidně bych se spokojil i s obyčejným žetonem, ten by také svoji úlohu splnil s přehledem.
Myslím si, že v případě Skály věků a stromu prvního hráče převážila forma nad účelem. Na druhou stranu jsou to jediné dvě výtky, které bych k hernímu materiálu jinak měl. Snad už jen, že symboly požadovaného terénu na kartách záběrů jsou poměrně malé a tím hůř čitelné a že bych karty záběrů doporučil obalit, protože ty jsou docela v permanenci a drobné oděrky se na nich objevily již po pár zahráních.
Pravidla jsou napsaná v zásadě srozumitelně a jejich překlad je bezchybný (resp. žádnou chybu jsem neobjevil). Samotná struktura mně osobně však přijde trochu „rozháraná“, popisy některých věcí bych čekal malinko jinde. I když se nedá říct, že by jejich současné umístění bylo úplně nelogické, většinou jsou popsány tam, kde se o nich poprvé hovoří. To má logiku v případě, že se pravidla čtou postupně jako kniha, ale když pak člověk později dohledává přesné znění některého pravidla, už to tak optimální není, protože je nutné listovat celým sešitem a hledat, kde byl daný pojem popisován.
Konkrétní příklad: Jak je to s hraním volných akcí? Na straně 6 v odstavci B. Volné akce se dozvíme, že za volné akce se neplatí žádné mince a hráč jich ve svém tahu může provést, kolik chce. Jenže kdy (v jaké části hráčova tahu) je možné je zahrát? Lze to ještě před provedením hlavní akce? Nebo až po ní? Až na straně 9 v odstavci Natočení záběru je uvedeno, že natočení záběru je volná akce, hráč ji tedy může provést kdykoli během svého tahu. Takže až zde, u popisu natočení záběru, se dozvídáme, že libovolnou volnou akci můžeme provést kdykoliv během svého tahu. Budete-li náhodou v pravidlech hledat, kdy můžete provést třeba výměnu dvou karet za minci, napadne vás podívat se do tohoto odstavce? Mě tedy určitě ne. Tato informace má být podle mého názoru jednoznačně uvedena už na zmiňované stránce 6 v odstavci o volných akcích. Je to však bez debaty subjektivní záležitost a někomu jinému může tento způsob naopak vyhovovat více.
Nicméně některé detaily v pravidlech vůbec popsány nejsou. Např. použití žetonu krmení. Na straně 8 se píše pouze, že pokud má hráč žetony, může je použít kdykoliv ve svém tahu, a že žeton krmení umožňuje přesunout zvíře o jedno pole. Ale co když má hráč žetonů více (třeba dva) a chce je najednou použít na stejné zvíře — musí se to počítat jako dva různé pohyby a tedy žádný z nich nesmí skončit na obsazeném poli, nebo je to možné počítat jako jeden pohyb o dvě pole, tj. je možné projít přes obsazené pole, pokud to cílové bude prázdné? Rozdíl mezi těmito dvěma variantami může být podstatný, tím spíš, bude-li mít hráč žetonů krmení ještě více.
A nakonec si nechám malou nepřesnost. Není to nic zásadního a rozhodně to nemá vliv na správné pochopení pravidel, ale přece jen. Na straně 13 je v odstavci D. Dobírání karet tento text: Pokud si hráč chce ponechat více karet záběrů, za každou další zaplatí 1 minci. Jestliže by si například chtěl ponechat všechny 4 karty, zaplatí 3 mince. Jestli mi něco neuniklo, tak popisovaný případ nemůže nikdy nastat. Hráč totiž nemůže pasovat (neboli ukončit svoji hru v kole), má-li tři a více mincí. Ušetřit si tedy může maximálně dvě mince. A protože další mince dostane až po dobrání karet, může si ponechat maximálně 3 karty za ty dvě ušetřené mince.
Divoká Serengeti je typickou eurohrou, kde náhodný prvek při hře představuje dobírání karet záběrů a velké migrace a před hrou jen výběr dvou destiček ocenění a případně specialistů. Jinak je už vše v rukou hráčů a jejich taktických a analytických schopností.
Ve své podstatě se jedná o abstraktní hru o vyhledávání plošných grafických vzorů podle karet zadání a o kompletování sad karet s různými symboly. Ačkoliv téma klidně mohlo být jiné, nebo taky žádné, a hra by zůstala v abstraktní rovině, pořizování záběrů divokých zvířat je rozhodně dobrá volba. Občas to sice proti realitě malinko zaskřípe (např. krokodýl ve skalách) a mozek také spíše vyhledává vzory a na konkrétních zvířatech mu až tak nezáleží, ale není to nic rušivého a rozhodně to celé působí mnohem lepším dojmem než případné abstraktní barevné žetony.
Samotné herní mechanismy jsou lehké na pochopení a v průběhu hry jsme s nimi neměli prakticky žádný problém. Hrát dobře už taková trivialita není, i když že by byla hra v kompetitivní variantě nějak zvlášť těžká, to taky ne. Ovšem kooperativní, resp. sólo varianta, to už je trochu jiná písnička.
Krátce se zastavím u mincí. Hra používá žetony, kterým říká mince, ale v žádném případě se zde nejedná o nějaké obchodování, protože se jimi „platí“ pouze za hlavní akce. Místo „žetony mincí“ bychom tak klidně mohli říkat „žetony akcí“. Slouží totiž pouze k tomu, aby počet hlavních akcí, které mohou hráči v průběhu kola zahrát, byl konečný, i když nikoliv pro každého nutně stejný — někdy hráč radši zaplatí dvě mince místo jedné, aby mohl provést požadovanou akci, čímž si sníží počet hlavních akcí, které může v kole zahrát, jindy zase může dvě karty ze svého plánu natáčení vyměnit za minci, čímž si počet hlavních akcí naopak zvýší.
Interakce mezi hráči se v Divoké Serengeti vyskytuje v míře větší než malé. Rozhodně nelze počítat s tím, že by si každý z hráčů budoval svoji videogalerii a nestaral se o to, co dělají ostatní. Interakce je sice nepřímá, ale i tak si hráči navzájem lezou do zelí značně, a to několika způsoby.
Především překážením na desce akcí, kdy hráč musí buď za provedení akce zaplatit dvojnásobnou cenu, nebo ji nemůže provést vůbec, vyfouknutím vyhlédnuté karty záběru z nabídky, ale především změnou rozestavení zvířat na mapě, čímž může protihráči znemožnit natočit připravovaný záběr. Zde je i prostor pro případné škodění, protože veškeré karty jsou veřejné a každý vidí, jak jsou na tom soupeři, takže se dá předvídat, co kdo chce zahrát.
Když k tomu připočítáte ještě velkou migraci, která ve druhé polovině hry nastává na začátku každého kola a která vás náhodně připraví o některá zvířata, vychází vám, že v Divoké Serengeti to na nějaké sáhodlouhé plánování nevypadá. Ve hře je spíš klíčové umět rychle využít aktuální situaci na mapě, tj. rychle se zorientovat, než si něco dlouhodobě plánovat.
To ale jde trochu proti tomu, co se v pravidlech na straně 11 dočtete mezi tipy pro začátečníky. Například bod 2 radí vyvarovat se náhodného natáčení jednoduchých záběrů, ale spíše se zaměřit na natočení menšího množství pečlivě vybraných, které přinesou více bodů. Teoreticky to je sice pravda, ale v reálu se alespoň mně zdá, že čekání na to, až se situace na mapě poskládá tak, jak potřebuji pro bodově cenný záběr, může být také čekáním na Godota, takže je lepší sáhnout spíše po jednodušším záběru za méně bodů. A když si vzpomenu na příklad z pravidel, který nemůže nikdy nastat, nemůžu se zbavit pocitu, že některé rady jsou spíše akademické a v praxi velmi málo použitelné.
Naopak v bodě 1 autoři radí, aby si hráč vytvořil na základě karet, které na začátku obdrží, jakousi strategii své hry, které se pak bude držet. Tato rada mi na rozdíl od předchozí špatná nepřipadá. Je totiž dobré si říct, jestli se hráč bude snažit získávat např. co nejvíce záběrů se srdíčky, nebo půjde cestou záběrů s co nejvíce okamžitými body. Ke zvolení vhodné strategie mohou hráče nasměrovat karty záběrů, které dostal, ale také třeba karta specialisty, kterého si zvolil.
Nicméně strategie by měla být hlavně rámcová, nikoliv ve smyslu, že „v prvním tahu si umístím žirafu sem, ve druhém přesunu nosorožce sem, ve třetím prohodím šakala se supem a ve čtvrtém tahu natočím záběr za deset bodů“. Protože jinak by se z hraní mohla stát…
Jak již bylo výše naznačeno, hra je silně náchylná k jedné nepříjemné věci, a to je obávaný syndrom analytické paralýzy. K tomu může dojít prakticky ve všech fázích tahu hráče.
My doma nepatříme mezi velké analyzátory, přesto i u nás občas docházelo k určitým prostojům. Marná sláva – prozkoumat, zda se aktuální situace na hracím plánu náhodou nehodí na některou kartu z vašeho plánu natáčení, musíte. A protože můžete zvířaty i pohnout nebo je vyměnit, musíte prozkoumat i tyto možnosti. U karet z nabídky je to ještě trochu horší, protože se musíte snažit počítat i s tím, jak by mohla situace na hrací ploše vypadat, až se zase dostanete na řadu. Naštěstí prodlevy ještě nebyly tak dlouhé, aby nás hra začala nudit, i když je pravda, že občas manželka stihla mezi svými tahy naplnit myčku nádobím nebo uvařit čaj.
S trochou nadsázky se můžeme podívat na fiktivní příklad hry s hráči, kteří trpí tímto syndromem:
Hráč po tvojí pravici se právě dostal na řadu. Tvůj adrenalin začíná mírně stoupat. Již brzy, již brzy!
Hráč na tahu porovnává první kartu ze svého plánu natáčení s aktuální pozicí zvířat na hracím plánu. V duchu si opakuješ, co chceš ve svém tahu udělat, abys pak nezdržoval.
Hráč na tahu porovnává druhou kartu ze svého plánu natáčení s aktuální pozicí zvířat na hracím plánu. Pozoruješ ostatní spoluhráče a přemýšlíš, co se jim tak asi honí hlavou.
Hráč na tahu porovnává třetí kartu ze svého plánu natáčení s aktuální pozicí zvířat na hracím plánu. Pozoruješ místnost. V rohu u stropu je pavučina.
Hráč na tahu porovnává čtvrtou kartu ze svého plánu natáčení s akutální pozicí zvířat na hracím plánu. Hned, jak dohrajete, musíš vzít koště a vymést všechny rohy.
Hráč na tahu porovnává první kartu z nabídky s aktuální pozicí zvířat na hracím plánu. Používáš strečink na protažení rukou i nohou.
Hráč na tahu porovnává druhou kartu z nabídky s aktuální pozicí zvířat na hracím plánu. Tvůj pohled se setká s nešťastným pohledem ostatních spoluhráčů.
Hráč na tahu porovnává třetí kartu z nabídky s aktuální pozicí zvířat na hracím plánu. V hlavě se ti neustále dokola opakuje název hry a ty přemýšlíš, co to jsou vlastně ty „ngeti“, a jak moc to bolí.
Hráč na tahu porovnává čtvrtou kartu z nabídky s aktuální pozicí zvířat na hracím plánu. Už je ti to jasné, z názvu hry vypadlo písmenko „u“.
Hráč na tahu porovnává pátou kartu z nabídky s aktuální pozicí zvířat na hracím plánu. Ptáš se ostatních, jestli nemají chuť na pravou brazilskou kávu. Nikdo nechce. Škoda, kdybys teď vyrazil do Brazílie, ještě by ses stihnul vrátit.
Hráč na tahu porovnává šestou kartu z nabídky s aktuální pozicí zvířat na hracím plánu. Zaplaťpánbů, teď už konečně zahraje svoji akci a přijdeš na řadu.
Hráč na tahu posune svoji kameru na pole „Obnovit nabídku“. Odkládá všechny karty z nabídky na odhazovací balíček a doplňuje šest nových. Porovnává první kartu z nové nabídky s aktuální pozicí zvířat na hracím plánu. No to si snad děláš legraci?!
Hráč na tahu porovnává druhou kartu z nové nabídky s aktuální pozicí zvířat na hracím plánu. Vstaneš od stolu a hledáš v knihovně F. L. Věka. Nemůžeš ho najít.
Hráč na tahu porovnává třetí kartu z nové nabídky s akutální pozicí zvířat na hracím plánu. Všimneš si, že F. L. Věka si už tajně čte jeden ze spoluhráčů pod stolem. Je asi tak uprostřed druhého svazku.
Hráč na tahu porovnává čtvrtou kartu z nové nabídky s aktuální pozicí zvířat na hracím plánu. Spokojíš se tedy s Vojnou a mírem a usedáš zpět za stůl.
Po blankytně modrém moři pádí bílé hřebeny vln a tam v dálce vidíš dívčí postavu, která jako fluidum tančí na mlžném oparu slané vody a kolem ní krouží hejno racků. Vztáhneš k dívce ruce a ozve se strašná rána. Zdá se, že jsi usnul a ze sna tě probudily tlusté svazky, které s rámusem dopadly na zem. Naštěstí zjišťuješ, že hráč na tahu porovnává již šestou kartu z nové nabídky s aktuální pozicí zvířat na hracím plánu.
Hráč na tahu si vezme jednu kartu z nabídky a tu doplní o novou kartu. Vrhne výmluvný pohled na všechny kolem — já jsem už skončil, teď je řada na vás.
Konečně jsi na řadě. Co že jsi to vlastně chtěl zahrát? Už nevíš. Porovnáváš první kartu ze svého plánu natáčení s aktuální pozicí zvířat na hracím plánu. Ještě než se plně pohroužíš do analýzy svých plánů, periferním zrakem si všimneš, že jeden ze spoluhráčů začíná pošilhávat do stropního rohu, druhý míří ke knihovně a třetí si právě nafukuje cestovní polštářek. Kdo je připraven, nebývá překvapen.
Samozřejmě, že výše uvedená scénka je notně přitažená za vlasy. Nicméně myslím, že názorně ukazuje úskalí, která při hře mohou nastat. Zvlášť pokud se k jedné partii sejde více takových hráčů, kteří v každém okamžiku a za všech okolností chtějí vymyslet ten nejlepší možný tah a ideálně si i připravit tahy příští. V takovém případě opravdu může dojít až doslova k analytické paralympiádě. S tím jde ruku v ruce i prodlužování herní doby, což může negativně ovlivnit dojem ze hry.
Jak již jsem zmiňoval, obtížnost herních mechanismů není velká. Je celkem snadné se je naučit a dostat pod kůži. Již v průběhu hraní první partie jsme se téměř nepotřebovali dívat do pravidel. Navíc u kompetitivní varianty vlastní obtížnost nehraje roli. Pokud se bude jednat o skupinu méně zdatných hráčů, nahrají méně bodů, pokud se bude jednat o skupinu schopných hráčů, nahrají více bodů, přičemž body, které by nahrál vítěz první skupiny, by třeba nestačily ani na třetí místo ve skupině druhé. To ale vůbec nevadí, protože všichni hráči se porovnávají pouze navzájem mezi sebou ve skupině.
Jiná situace ovšem nastává u varianty kooperativní, resp. sólové (ta je až na pár drobných detailů shodná s kooperativní). Tady se totiž hráči neporovnávají mezi sebou, ale s tabulkou, kterou vytvořili autoři. Osobně jsem až překvapen, jak těžká se koop/sólo varianta zdá. Počty bodů, které je potřeba nahrát, aby hráči uspěli, jsou opravdu velké. Součty bodů, které jsme v naší skupině nahráli při kompetitivní variantě, dosahovaly sotva polovičních hodnot oproti bodům potřebným pro variantu kooperativní ve stejném počtu hráčů.
Ano, jsme skupina rodinná, nikoliv hráčská. Z toho mi ale vyplývá, že kooperativní a sólo varianta rozhodně není přímo určená pro rodinné hraní, ale je zde potřeba uplatnit nemalou zkušenost. Což je docela rozdíl oproti některým jiným hrám, které taktéž vedle základního kompetitivního režimu nabízejí ještě režim kooperativní. Býval jsem spíš zvyklý na to, že kooperativní režim byl jednodušší a uchylovali jsme se k němu právě ve chvílích, kdy jsme hráli třeba s dětmi nebo méně zkušenými hráči. Tady však tento přístup tvrdě narazí a rozhodně bych nedoporučoval volit kooperativní variantu pro hráče, kteří s touto hrou teprve začínají, stejně jako pro hru s dětmi nebo prarodiči.
Na druhou stranu pro zkušenější hráče představuje koop/sólo varianta zajímavou výzvu. Jen bych chtěl upozornit, že je podle mého názoru docela náchylná na to, jaké karty se objeví v nabídce. Tedy docela významnou roli hraje náhoda – řekl bych, že větší než ve variantě kompetitivní. K čemu jsou vám třeba ve čtvrtém kole karty se srdíčky, které by přinesly spoustu bodů na konci hry, když je nutně potřebujete už teď?
Jistě, kdyby se dalo uspět hned napoprvé, tak by to taky nebylo ono. Jenže je otázka, jestli hranice úspěchu a neúspěchu závisí opravdu na výkonech hráčů, nebo spíš na náhodě, jaké konkrétní karty se objeví v nabídce. Např. u sólo varianty scénáře č. 2 stačí, abyste v některém z počátečních kol (ideálně hned v prvním) natočili scénu, která vám bude na začátku každého kola generovat jeden žeton buď krmení, nebo filmového efektu, a máte automaticky vyřešenou dílčí podmínku pro všechna následující kola a můžete se věnovat pouze sbírání bodů. Zatímco pokud takový záběr nenatočíte, budete muset každé kolo řešit, jak aspoň jeden žeton získat, vinou čehož budete mít méně možností nahrát body. A o tom, jestli se vám takový záběr objeví v nabídce nebo ne, rozhoduje výhradně náhoda.
Z těch zkušeností, které zatím mám, a z rozboru požadavků na úspěch mi vyplývá, že podíl náhody je v koop/sólo variantě nemalý, i když ne stoprocentně rozhodující. Při určité konstalaci karet může být vaše počínání přes veškerou snahu odsouzeno k neúspěchu, ale ve většině případů bude záležet především na tom, jak dobře budete hrát.
V komentářích ke hře se občas objevuje poznámka o určité nevyrovnanosti jednotlivých herních prvků. Nejčastěji jsou zmiňována srdíčka a karty specialistů.
Provedl jsem analýzu karet záběrů, kterých je celkem 168. Složitost pořízení záběru roste s počtem zvířat, která jsou potřeba, a také s počtem specifikovaných typů terénů, na kterých se musí tato zvířata nacházet. Při stejném počtu zvířat a terénů je pak nejjednodušší celkový záběr, kdy je jedno, kde na mapě se zvířata nachází, a nejtěžší detailní, kdy se všechna zvířata musí nacházet v bezprostřední blízkosti toho středového. Úměrně se složitostí pořízení záběru roste i hodnota odměny, kterou hráč za něj získá.
Záběry mohou přinášet buď okamžité body nebo žetony, případně symboly, které lze na body přeměnit až natočením jiného vhodného záběru (symboly rostlin) nebo na konci hry (srdíčka). Asi by se našly určité příklady k diskuzi (např. karty č. 123 a 137), nicméně mi přijde, že odměny za záběry jsou celkem vybalancované.
A jak je to se srdíčky, které tak leží v žaludku některým hráčům, že s nimi dokonce ani nehrají? Karet se srdíčky je 20, přičemž 16 jich nemá žádnou jinou výhodu, jedna přinese dva okamžité body a tři po jednom žetonu krmení. Je pravda, že na konci hry srdíčka mohou přinést značný bodový zisk, není problém jich získat třeba devět, deset, nebo i víc, což už přinese přes 40 bodů. Na druhou stranu v průběhu hry za ně hráč nezíská prakticky nic (ty čtyři výjimky jsou v tomto směru nezajímavé). Navíc smysluplné bodové zisky přinášejí až tak od šesti, ale spíše od osmi srdíček. To sice v ideálním případě může představovat pouhé dvě nebo tři karty, ale taky třeba šest až osm karet. Aby bylo možno uvažovat o výhře, tak je potřeba získat ideálně deset a více srdíček, ale k tomu ještě i nějaké další body, neboť samotná srdíčka to hráči většinou nevyhrajou. Proto nesdílím názor, že by karty se srdíčky byly nějak zvlášť přesílené, ale rozumím, že někdo může takový dojem získat, když na konci hry bodový ukazatel některého z hráčů díky srdíčkům poskočí o několik desítek bodů.
Specialisté přinášejí do hry trochu asymetrie, protože každý z nich má jiné schopnosti a vyžaduje tedy od hráče mírně odlišnou strategii.
Např. nejlehčí veterinářka přinese hráči do začátku hry žetony krmení a žetony filmových efektů. To je absolutně skvělé pro kooperativní scénář č. 2 a není to úplně k zahození ani pro kompetitivní hru, nicméně tím veterinářčina podpora končí.
Spisovatelka zase boduje záběry bez ikon, kterých je v balíčku poměrně dost (40) a většina z nich přinese i nějaké okamžité body sama o sobě. Podobně celebrita dává body za natočené záběry bez ikon, ale vyžaduje k tomu mít natočené záběry se srdíčky, přičemž minimální hranice, při které poskytne alespoň dva body za záběr, je osm srdíček. Nutnost mít srdíčka sice sníží počet karet, které lze celebritou obodovat, na druhou stranu již hráč získá i body za srdíčka (a při osmi to je hnedle 33 bodů).
Kameraman přinese čtyři body, když se hráči podaří natočit dva záběry současně (nesmí mezi nimi zahrát ani žádnou jinou volnou akci). Dá se to, ale není to zase až tak jednoduché. Navíc to ve skutečnosti znamená pouze dva body za jeden záběr, takže je otázka, jak velký význam to má.
Hned pět specialistů přinese body za nasbírané sady ikon na konci hry. Liší se většinou jenom tím, které konkrétní ikony v sadě vyžadují. Nasbíráte-li sad více, vynásobíte si zisk. Jenže každá sada obsahuje jeden symbol požadovaný ve větším množství (tři nebo čtyři kusy), takže již zisk dvou sad není nic jednoduchého, o vyšším počtu ani nemluvě. Realisticky tak lze u těchto specialistů uvažovat o bodech za jednu sadu.
A tak bychom mohli pokračovat, ale to by tato kapitola byla již příliš dlouhá.
Obecně naše skupina při hře se specialisty moc bodů nenahrála. Chce to spíše hráče, kteří již mají s hrou nějaké zkušenosti a pokusí se z nich vyždímat co nejvíc. Nedá se říci, že by specialisté byli k ničemu, ale rozhodně nebudou tím faktorem, který vám hru vyhraje.
Když to shrnu, určitě bychom našli karty a prvky, které se budou těšit větší oblibě hráčů než jiné, nezdá se mi však, že by zde byla výrazná disbalance. Samozřejmě, a to se budu už opakovat, všechno tohle platí především pro variantu kompetitivní. Při kooperativní některé karty nabývají většího významu a některé jsou zase méně hodnotné než normálně.
Možná by se po přečtení předchozích řádků mohlo někomu zdát, že se mi Divoká Serengeti nelíbí a že ji kritizuji. To ale není pravda. Ano, po přečtení některých komentářů ještě před obdržením hry jsem měl mírné obavy, ale ty se nepotvrdily. Hra se u nás doma líbí, její hraní nás baví. Má samozřejmě své nedostatky, ostatně jako každá hra, asi bych ji sice nezařadil mezi našich TOP 5, ale své místo si na stole určitě najde. Prostoje vinou hledání vhodného tahu i u nás nastávají, nejsou však zatím nijak fatální, aby nás hra přestávala bavit. Herní doba není z nejkratších, u nás to vychází zhruba na 50 minut na hráče při kompetitivní variantě a cca 60 minut na hráče při kooperativní variantě. Takže ve třech hráváme někde mezi 2,5 a 3 hodinami. Někomu to může přijít hodně, ale jak už jsem psal, hra nás zatím nezačala nudit, takže ta doba je ještě aspoň pro nás akceptovatelná.
Divoká Serengeti sází na prostředí divokých zvířat v africkém národním parku. Ačkoliv je to ve své podstatě abstraktní eurohra, zvolené téma jí sedí dobře a hezky vypadá, čemuž napomáhají zvolené komponenty. Nabízí pro 2–4 hráče jak kompetitivní, tak kooperativní variantu a pro jednoho hráče variantu sólovou, která se hraje prakticky stejně jako kooperativní (není tu tedy žádná Automa apod.). Na rozdíl od většiny podobně koncipovaných her je však kooperativní, resp. sólová varianta výrazně těžší než varianta kompetitivní, proto je vhodná spíše pro hráče, kteří již mají s touto hrou nějaké zkušenosti; na druhou stranu tím představuje lákavou výzvu i pro ostatní.
Dále bohužel ve většině herních činností hrozí analytická paralýza, takže bych ji nedoporučoval hráčům, kteří si neumí představit, že by udělali tah, který by nebyl vycizelovaný do absolutního optima. V důsledku této vlastnosti může být herní doba některých partií delší, zhruba 50–60 minut na hráče, ale my doma jsme zatím při hraní nudu nepociťovali.
Divoká Serengeti má své mouchy, ale není to špatná hra. Nejvíc si ji užijí ti hráči, kteří se nesnaží vše prokombinovat až do posledního kola, ale spíše se dokáží rychle zorientovat v aktuální nastalé situaci a vytěžit z ní pro sebe maximum. Má přiměřenou míru interakce mezi hráči s možností (ale nikoliv nutností) škodění a dobrou znovuhratelnost, takže má předpoklady stát se vítaným zpestřením herních sezení.
Zatím nebyl přidán žádný komentář...
Zoo Tycoon - Kickstarter
Akt. cena: 3400 Kč
Končí za: 11 dnů
